Čestmír Strakatý

TOMAS SEAN PŠENIČKA. Stud a tlak v těle, StarDance, kluci posedlí Andrew Tatem i ztracený tenisový sen

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Neumím být sám se sebou, a skrz hudbu je to jediný moment, kdy to zvládnu,“ říká herec, muzikant a student režie Tomas Sean Pšenička. Je mu 21 let, má za sebou filmy, seriály, vlastní album, práci na desce Marie April oceněné Andělem, čeká ho StarDance i muzikál Klan Baťa, ale sám říká, že nejvíc hrdý je na režii. „Byl to takový můj největší sen od patnácti,“ říká a vrací se k Amerikánce Viktora Tauše, kde poprvé viděl, že by jednou chtěl být na místě člověka, který může dělat svoje věci. Hudba je pro něj intimnější než herectví a otevřenost nebere jako pózu. Naopak říká, že mu bylo nepříjemné hrát v prvních rozhovorech na „bezproblémového a milého člověka“. „Já se tak strašně často stydím,“ přiznává a na rovinu mluví i o herectví. Už kdysi o sobě totiž řekl, že je údajně „fakt špatný herec“. Ve skutečnosti tím podle ale myslí, že věci neumí jen „zahrát“, ale musí si je fyzicky vytvořit. Když má být udýchaný, běhá před akcí na místě, když má přijít vztek nebo pláč, chodí do kruhu a vytváří v těle „přetlak“. Velkou výzvou pro něj bude StarDance, kde ho stresuje srovnávání s předchozími mladými vítězi. „Nejsem Oskar Hes,“ říká, ale zároveň přiznává, že vyhrát by chtěl. „Ten, kdo říká, že ne, tak samozřejmě lže,“ dodává. Důležité pro něj ale je hlavně to, aby na sebe zpětně nebyl naštvaný, že něco podcenil. V rozhovoru mluví i o připravovaném filmu Rychlý prachy s Adamem Sedlákem, který podle něj otevírá téma toxické maskulinity. „Je to pro mě silné téma v momentě, kdy vidím moje vrstevníky adorovat lidi jako Nick Fuentes nebo Andrew Tate,“ říká. Vzpomíná, jak na konzervatoři slyšel sedmnáctileté kluky mluvit o Tateovi jako o lídrovi a o tom, „že musí být minimálně čtyři holky naráz“. „Je to vlastně strašný,“ říká k tomu. Sám ale odmítá vystupovat jako vzor. Přesto připouští, že citlivost a otevřenost považuje za důležité. Mluví i o politice a atmosféře kolem České televize, kterou při návštěvách kvůli StarDance vnímá jako zvláštní a smutnou. A když dojde na režii, připouští, že je to úplně jiný typ stresu než herectví, protože u ní jde všechno za režisérem. „Když to bude blbý, tak za to může on,“ říká. Jak se vyrovnává s očekáváním, že bude další mladou hvězdou StarDance? Proč ho děsí manosféra a co podle něj dělá s kluky jeho generace? A proč se bojí, že jeho jméno Tomas Sean Pšenička může působit jako póza, i když se tak opravdu jmenuje? Pusťte si celý rozhovor.

21. júna 2026

DANIEL STACH A DANIELA PÍSAŘOVICOVÁ. Snadný a morální život nejde dohromady, Zrádci, černé díry i únava, kterou divák nesmí poznat

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 74 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nemůžeš mít snadný a morální život. Dohromady to nejde,“ říká Daniel Stach v dalším rozhovoru z eventu Čestmír LIVE, který navazuje na debatu s Marthou Issovou a Markem Orko Váchou. Spolu s Danielou Brzobohatou mluví o veřejnoprávních médiích, odvaze říkat věci nahlas i o tom, proč podle nich Česká televize nemá být závislá na politicích. Stach říká, že silná veřejnoprávní média hájí proto, že mu to přijde správné a připomíná, že instituce nemá stát na jednom člověku: „Česká televize nemá být postavená na mně. Ta tady má být bez Dana.“ Brzobohatá přiznává, že ji roky ve veřejnoprávní televizi naučily opatrnosti. „Mně třeba dělá velký problém říct otevřeně svůj názor na veřejnosti,“ říká a dodává, že v sobě pořád cítí „autokorekci“ a potřebu pečlivě volit slova, aby se někoho nedotkla. Přesto se shodují, že veřejnoprávní televize má smysl bránit. Rozhovor je ale zároveň hravý a lidský: Stach zdraví publikum šimpanzí řečí, vysvětluje černé díry, mluví o vodním slalomu i o tom, proč ho odjakživa zajímalo „proč“. „Dělám vlastně jenom to samé pořád dál, jenom vysvětluju černé díry,“ říká. Do řeči přijdou i Zrádci, z nichž Stach podle svých slov neviděl ani jeden celý díl, ale jejich koncept zná. Do podobné hry by prý šel jen za podmínky, že nebude zrádce. Brzobohatá naopak popisuje, jak náročné pro ni ve Zrádcích bylo lhát, když viděla, že to ostatním ve hře ubližuje. „To mi dělalo vyloženě fyzicky zlé,“ říká. Zároveň ale přiznává, že jí Zrádci změnili život i tím, že díky nim potkala Čestmíra. K práci přitom přistupuje tvrdě: „Když musím, tak musím. Tečka.“ Divák podle něj nemá poznat únavu, špatnou náladu ani to, že za jedním dílem Hyde Parku Civilizace stojí stovky stran přípravy. Brzobohatá popisuje podobnou zkušenost z moderování, kdy jí bylo fyzicky zle, ale musela akci dokončit: „Posledních třicet minut jsem měla víceméně mžitky před očima a bojovala jsem sama se sebou.“ Přesto oba mluví i o radosti z práce. „Strašně bych přála všem lidem, aby měli takovou práci, která je nabíjí,“ říká Brzobohatá. Stach zase vysvětluje, že ho dlouhodobě nabíjí smysl a dopad toho, co dělá: když se díky pořadu propojí vědecké týmy, když učitelé pouštějí Hyde Park Civilizace ve školách nebo když někdo začne dělat vědu právě díky němu. A i když působí jako člověk, který zvládne mluvit o čemkoli kdykoli, doma podle svých slov skoro nemluví. „Myslím, že člověk má mluvit, jenom když má co říct,“ říká a dodává jedno ze svých kancelářských „mouder“: „Ticho je nejsilnější nástroj mluvy.“ Proč by Daniel Stach nechtěl být zrádcem ve Zrádcích? Může soukromý podcast za paywallem nahradit veřejnoprávní médium? A proč jsou podle něj ti největší lidé často nejvíc v pohodě? I to se dozvíte v rozhovoru.

18. júna 2026

JAN KOVALINKA. Politické lumpárny a nenávist jako nástroj moci, slušná země Česko, AI revoluce v medicíně

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Důležitá součást naší práce je nebrat se vážně a neustále přemýšlet, kde to máme špatně,“ říká biochemik Jan Konvalinka o vědě, která podle něj nestojí jen na odpovědích, ale hlavně na pochybnostech. Mluví o boji s virem HIV, Antonínu Holém i o tom, proč ho po pár letech baví měnit téma a dělat něco úplně jiného. Velkou část rozhovoru ale věnuje i Česku. „V našem zájmu je co nejvyšší vzdělanost,“ říká a varuje, že regiony ztrácejí talenty a malá země si nemůže dovolit nechat talentované děti propadnout systémem. Z Litvínova si nese citlivost k Sudetům a odsunu Němců, o němž říká, že to není problém Němců, ale „náš vnitřní problém“. „Sami jsme si hrozně ublížili,“ říká a varuje, že se dnes „průmyslově rozdmýchává nenávist“, protože vystrašit lidi a ukázat jim nepřítele je nejjednodušší způsob, jak je ovládnout. Slušná země je podle něj taková, kde se dodržují nepsaná pravidla, kde platí zákon, kde je justice nezávislá a kde můžete veřejně říkat svoje názory. A i když si nemyslí, že už je z Česka „orbánovská země“, nebezpečí podle něj hrozí. „Možná ještě i naši generaci čeká pár důležitých morálních rozhodnutí,“ říká. Jako člověk spojený s covidovou debatou trvá na tom, že vakcíny zachránily miliony životů a u nás pravděpodobně několik desítek tisíc. Očkování označuje za nejlevnější, nejjednodušší a vlastně přírodní způsob, jak podpořit vlastní imunitu, zatímco homeopatii považuje za placebo a šarlatánství. „V ordinaci lékaře, kterému věřím, bych nechtěl vidět homeopatika,“ říká. Zároveň zůstává technooptimistou. Umělá inteligence je podle něj ve vědě famózní nástroj, který už pomáhá navrhovat proteiny a nové léky. „To je revoluce v medicíně,“ hodnotí. Jenže stejně jako u internetu přiznává, že tehdy nedohlédl rizika a dnes mezi mladšími kolegy pozoruje něco, co by skoro nazval „epidemií osamělosti“. Konvalinka mluví také o editování genů, embryích a hranici, za kterou už věda nesmí jen proto, že něco umí. „Život je něco víc než jen soubor buněk,“ říká a dodává, že víra pro něj není učebnice geologie ani astronomie, ale text o vztahu člověka a smyslu života. V závěru vysvětluje i to, proč jako ředitel instituce váží slova, proč po 7. říjnu vyvěsili izraelskou vlajku a proč mu bojkot izraelských akademických institucí připadá absurdní. Proč podle Jana Konvalinky Česko potřebuje zůstat trochu nudnou a slušnou zemí? Co jsme se z covidu nenaučili a proč je důvěra v instituce důležitější než nové léky? Kde může AI zachraňovat životy a kde je pro člověka nebezpečná? A jak se má věda rozhodovat ve chvíli, kdy už dokáže zasahovat do samotných základů života? Poslechněte si celý rozhovor.

16. júna 2026

TEREZA KOSTKOVÁ. Kdy odejít ze StarDance, Marek Eben a (ne)sexismus, životní křižovatky a pravda jako cesta k přežití

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Čím déle to dělám, tím víc spolehám na život, věřím v život,“ říká moderátorka a herečka Tereza Kostková, když popisuje práci ve StarDance i v rozhlasových Blízkých setkáních. Po letech moderování mluví o tom, že příprava je důležitá, ale v živém vysílání často rozhoduje hlavně odvaha být opravdu přítomná. „Hlava kolikrát ví nejvíc, když jí dám důvěru,“ říká a dodává, že nejde mít každou otázku „na Oscara“. StarDance je podle ní psychicky nejnáročnější věc, kterou profesně zažila, protože i malé selhání může narušit práci obrovského týmu. Zároveň ale přemýšlí o tom, kdy z tak velké a ikonické věci odejít. „Jestli v ten moment lidé řeknou, že je jim to líto, tak jsem vybrala dobrý moment,“ říká. To ale neznamená, že se už loučí, ale že si hlídá okamžik, kdy by se z práce, kterou miluje, mohla stát rutina. V rozhovoru mluví i o Marku Ebenovi a kritice, která se kolem jeho humoru opakovaně objevuje. „Jestli někdo není sexista, je to Marek,“ říká, ale zároveň dodává, že se svět za posledních 20 let dramaticky změnil a moderátor by to měl vnímat. Sama se prý snaží přemýšlet i o tom, jak se mění jazyk a co může u druhých vyvolávat. Důležitým tématem je pro ni pravdivost k sobě. Přiznává, že u velkých životních rozhodnutí poznala, jak snadné je ulevit si lží. Pravda je pro ni „cesta k přežití“ a něco, bez čeho by podle svých slov vnitřně umírala. Mluví také o víře, spiritualitě a stavu, který nechce nutně pojmenovávat. „Nepotřebuju pro to vůbec důkaz a vůbec nepotřebuju, aby mi to někdo věřil,“ říká. V závěru se dostává i ke společnosti, kultuře a veřejnoprávním médiím. Mrzí ji argument, že něco nemusí existovat jen proto, že se na to někdo nedívá. „To je přece hrubě sobecká věc,“ říká a připomíná, že kultura není zbytečný přívěsek, ale „kus nás“. A i když se slovu štěstí trochu vyhýbá, říká, že má „chuť k životu“. Jak poznat správný čas odejít z něčeho, co člověk miluje? Proč Tereza Kostková nechce být dokonalá moderátorská „AI“? A co podle ní drží člověka i společnost v rovnováze? Pusťte si celý rozhovor.

11. júna 2026

MARTHA ISSOVÁ A MAREK ORKO VÁCHA. Drobné skutky lásky, síla obyčejných slov i co si pouštíme do hlavy

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Láska jsou malé, drobné, konkrétní skutky,“ říká kněz Marek Orko Vácha na živém natáčení podcastu Čestmír Live, kde se spolu s herečkou Marthou Issovou potkal před publikem v rozhovoru o tom, jak hledat radost ne ve velkých gestech, ale v obyčejných chvílích, slovech a rozhodnutích, která děláme každý den. Issová mluví o odpoledni s dcerou, při kterém si uvědomila, jak je vděčná za to, že může zažívat takovýhle věci, i o tom, že rodičovství je pro ni zdroj obrovské vděčnosti i bolesti. Právě děti ji podle jejích slov přivedly k tomu, aby se na chvíli zastavila. „Byla bych velice nerada, kdyby mi to jen tak proteklo mezi prsty,“ říká o společných chvílích, které chtěla opravdu prožít. A dodává, že někdy člověk potřebuje „ticho a klid“, aby se mohl ponořit do sebe nebo jen poslouchat, kam ho život vede. Vácha na to navazuje úvahou o kontemplaci jako schopnosti vidět obyčejné věci tak, že před nimi člověk „padá do extáze“. I proto podle něj záleží na tom, co říkáme druhým i sami sobě. Slova podle něj nejenom informují, ale taky performují a když člověk u druhého pojmenuje dobrou vlastnost, může ho tím „rozsvítit“. Stejně důležité je podle něj hlídat si, „co si fasujeme do hlavy“ - zvlášť v době válek, zahlcení, sociálních sítí a nenávistných komentářů. „Radost není emoce, to je defaultní tovární nastavení člověka,“ říká a varuje před závistí, křivdami i myšlenkami, které člověka stahují dolů. Issová přiznává, že komentáře dřív četla, ale přestala, protože jí nedělaly dobře. „Došla jsem k tomu, že to není obraz můj, ale obraz toho člověka, který to píše,“ říká. Stejná zkušenost ji vede i k opatrnějšímu přemýšlení o vlastním veřejném hlasu. V rozhovoru se vrací k době Přemluv bábu i k tomu, proč dnes necítí stejnou potřebu někam si stoupnout a něco říkat. „Teď momentálně tuhle potřebu nějak nemám,“ říká, přestože dění ve společnosti podle svých slov obrovsky prožívá. „Miluju to tady a přeju si, aby ta země byla na dobrý cestě,“ říká. Vácha k tomu přidává otázku, co bychom chtěli zanechat jako svoje závěrečné poselství, kdybychom měli možnost napsat ho dětem nebo vnoučatům. A když přijde řeč na odpočinek, obrací běžnou představu naruby. „Nežiju proto, abych pracoval, ale pracuju proto, abych žil,“ říká. Proč je podle Váchy odpuštění jako otočit kohoutkem? Proč Issová raději naslouchá, než aby znovu veřejně burcovala? A jak se dá v dnešním světě chránit radost, aniž by člověk před realitou zavíral oči? Poslechněte si celý rozhovor.

9. júna 2026

DANIELA ZOULOVÁ A DANIELA ŠINDELÁŘOVÁ. Když dítě prosí o pomoc, Touretteův syndrom i myšlenky, které nejdou zastavit, šikana a rozhodnutí, které zachránilo život

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Tourette není jenom o ticích. U mě teď vládne hlavně OCD a úzkosti,“ říká Daniela Šindelářová. Její matka Daniela Zoulová se v knize Žijeme s Touretteovým syndromem: Zpověď matky a vzpomínky dcery vrací k tomu, jaké bylo vychovávat dítě, které se začalo odlišovat už ve školce a jak těžké je dívat se na bolest, kterou za něj nemůžete nést. „Když tomu dítěti nedokážete pomoct, vždycky říkáte, že byste to radši měl sám,“ říká Zoulová. V rozhovoru mluví o bezmoci, vině, strachu i o okamžiku, kdy si poprvé připustila, že její dcera bude možná vždycky jiná. Daniela popisuje, že tiky se dají zadržovat jen do určité chvíle. „Zadržím to co nejvíc, pak jsem někde sama a vypukne to,“ říká a přirovnává to k tomu, jako když se člověk dlouho drží pod vodou a pak se musí nadechnout. Ještě těžší než tiky jsou pro ni ale nutkavé myšlenky. „Udělej to, nebo umřou rodiče,“ popisuje věty, které jí naskakují v hlavě a nutí ji opakovat stejné úkony, kontrolovat, volat domů a znovu se ujišťovat, že jsou její blízcí v pořádku. „To mě nejvíc omezuje život,“ říká o obsesích a kompulzích, které ji provázejí dodnes. Dětství pro ni bylo spojené i se šikanou. Spolužáci napodobovali její tiky, vulgárně jí nadávali, vyhazovali jí věci do koše a dávali jí facky. „Celá třída byla proti mně,“ vzpomíná Daniela. Její máma dodává, že nejtěžší nebyl samotný Touretteův syndrom, ale reakce okolí. Zvlášť bolestivé pro ni bylo, když pomoc nepřicházela ani od dospělých. „Chodila jsem ze školy fakt s brekem,“ popisuje schůzky s učiteli, kteří podle ní problémy zlehčovali a její dceři podsouvali, že je nevychovaná nebo rozmazlená. Zlom přišel kolem dvanáctého roku, kdy měla Daniela podle své mámy „v hlavě jenom smrt“ a rodina se rozhodla pro psychiatrickou léčebnu. „Hrozně jsem chtěla do léčebny jet, aby mi pomohla a prosila jsem o pomoc. Ale zase ten můj blok v hlavě mi to nedovolil,“ říká Daniela. Rodiče tehdy rozhodli za ni. Dnes o tom mluví o vděčnosti. „Kdyby nerozhodli za mě, tak tady třeba už nemusím být,“ říká. Obě dnes mluví otevřeně i proto, aby podobné děti a jejich rodiče nebyli sami. „Když se o tom nebude mluvit, nic se nezmění,“ říká Zoulová. A Daniela dodává, že za psychické potíže se člověk nemá stydět. „Někdo má problém s rukou, tak jde k doktorovi, někdo má s hlavou, tak jde prostě k psychiatrovi.“ Jak vypadá Touretteův syndrom, když už navenek skoro není vidět, ale uvnitř člověka dál probíhá boj? Co prožívá matka, která ví, že svoje dítě nemůže zachránit před vším? A proč není psychiatrická léčebna selháním, ale začátkem pomoci? I to se dozvíte v rozhovoru.

7. júna 2026

KAREL POBORSKÝ. Zákeřná nemoc i nový život ve stínu, zákulisí fotbalu plné ega a politiky, mistrovství světa a hráči jako roboti

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 71 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Byl jsem na vrcholu strašně brzo, takže jsem si to vlastně neužil,“ říká Karel Poborský o kariéře, která ho dostala do Manchesteru United, Benfiky, Lazia i reprezentace, ale ke které se dnes vrací spíš zdrženlivě. Nemá potřebu si připomínat, kdo byl, a říká, že je „rád někde ve stínu“. O to ostřeji ale mluví o českém fotbale, zákulisí FAČR i své neúspěšné kandidatuře na šéfa svazu. „Velice rychle mi došlo, že jsem možná vlastně vyhrál,“ říká a dodává, že český fotbal se podle něj pořád „točí v kruhu“, protože se v něm lidé nemění, jen si přesedají. V rozhovoru se vrací i k násilí na stadionech a k tomu, co se stalo na Slavii. „Nepatří to k fotbalu,“ říká jasně a dodává, že Slavia podle něj „ztratila kontrolu“ nad něčím, co si dlouho sama pěstovala. Mluví o tvrdém jádru fanoušků i o tom, že bez jasných trestů a reálného zákazu vstupu se nic nezmění. „Fanoušek musí vědět, že když udělá bordel, nebo si navlékne kuklu či zapálí světlici, tak se tam třeba půl roku nedostane,“ popisuje, jak by podle něj měly vypadat mantinely. Vedle fotbalu jako byznysu a politiky ale Poborský mluví i hodně osobně. Po vážné nemoci, kdy mu ochrnula půlka obličeje a lékaři mu řekli, že druhý den už by možná nepřišel, prý zatáhl za ruční brzdu a pustil z hlavy spoustu zbytečností. Od té doby ještě víc žije dneškem. Zároveň ale přiznává, že bez sportu by se rozpadl. „Kdybych nemohl sportovat, zbláznil bych se,“ říká. Dnes běhá maratony, hraje hokej, drží se staré party z reprezentace a ví, že když se zastaví, začne rezivět. V rozhovoru ale mluví také o video asistentovi rozhodčího, který podle něj fotbalu vzal emoce, o sociálních sítích, které z hráčů dělají jeden velký mediální balík a o slavném lobu z Eura 1996, ke kterému se nerad pořád vrací. Řeč ale přichází i na to, co může český tým ukázat na mistrovství světa. „Myslím si, že mají na to, aby postoupili ze skupiny,“ říká. Co podle Poborského ničí český fotbal zevnitř? Proč už nechce být spojený hlavně se svým nejslavnějším gólem? A je dnešní fotbal ještě hra, nebo byznys a politika? Pusťte si celý rozhovor.

4. júna 2026

DANA BATULKOVÁ. Královna StarDance a neviditelná generace žen, vyhořelý dům, život po rozpadu rodiny i cesta k harmonii

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Mám dny, kdy se mi třeba vůbec nechce mluvit,“ říká herečka Dana Batulková o tom, že ani po letech na jevišti nemá jistotu, v jaké náladě přijde. Herectví přitom nikdy neplánovala. „To je úplný omyl. Opravdu,“ říká o cestě na DAMU a vzpomíná, že jako introvertní dítě z Koloděj chtěla původně studovat angličtinu. Na škole podle svých slov zažívala totální psychický i fyzický kolaps a musela se naučit fungovat mezi lidmi. „Já bych před lety v životě nepřišla,“ říká k tomu, že dnes zvládá i velké rozhovory. Mluví i o StarDance, kterou vyhrála v padesáti. „Jsem vlastně jediná stará královna StarDance,“ směje se a přiznává, že tehdy tanečníkovi říkala: „Mě nikdo nepošle hlas, koho zajímám.“ Jenže nakonec se stala, jak sama říká, „vyslancem starší generace“ a žen ve věku, kdy mnohdy už viditelné nejsou. V rozhovoru se vrací i k tomu, co se stane, když děti odejdou z domova. „A teď co?“ popisuje prázdno, které sama zažila a dodává, že člověk musí mít sílu život znovu vzít do rukou. O mateřství mluví bez idealizace. „Nikdy jsem úplně neměla vyhraněný mateřský pud,“ říká a dodává, že vztah s dětmi brala spíš jako otevřený a rovnocenný. Otevřeně mluví také o rozpadu rodiny, bulváru a bolesti po rozchodu a dodává, že nejhorší pro děti je dívat se na nešťastnou mámu a nešťastného tátu. Připouští ale, že i těžké věci se do člověka ukládají a mohou přinést nadhled. „Je to někdy trnitá cesta,“ říká. Batulková mluví také o Comebacku, roli v novém filmu Po večerce, o detektivkách, penězích v kultuře i o tom, proč by nejradši měla monarchii. A přestože říká, že velké bláznivé plány už nemá, pořád má pocit, že člověk se vyvíjí až do konce. „Tohle je cesta na furt,“ dodává. Proč se herečka, která se celý život považuje za introvertku, ocitla v profesi, kterou nikdy dělat nechtěla? Co jí dala StarDance a proč pro ni bylo důležité porazit pocit neviditelnosti? Jak se dá po rozpadu rodiny znovu postavit život? A proč dnes nejvíc touží po obyčejné harmonii? I to se dozvíte v rozhovoru.

2. júna 2026

HALINA PAWLOWSKÁ. Plicní kolaps, ticho místo slov, smrt jako jednoduchá věc i láska na celý život

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Neumím moc hovořit ve frázích,“ říká spisovatelka a moderátorka Halina Pawlowská, když mluví o tom, proč se z jejích bonmotů, knih, časopisů i televizních pořadů stal fenomén, který lidem zůstává v hlavě i po letech. Sama říká, že v jejích textech není „vata“, protože se k věcem dostává přes příhody, názor a pointu. A právě pointy podle ní stály i za slavnými radami z Banánových rybiček. „Nejtěžší v té radě je si říct ideově, co chci říct. A pak už hledám slova,“ vysvětluje. V rozhovoru se vrací k začátkům, k FAMU, k televizi i k tomu, že věci v jejím životě podle ní často vznikaly přirozeně. „Mě nic nehnalo,“ říká. „Dost mi to všechno šlo,“ dodává se smíchem, když mluví o práci, která se postupně rozrostla do 42 knih, televize, rozhlasu i časopisů. Mluví ale i o dětství, ve kterém ji matka nikdy nechválila. „Ona mě vždycky kritizovala a pochybovala o mě,“ říká Pawlowská a dodává, že doma se vlastně nechválí dodnes. Silně do rozhovoru vstupuje i její ukrajinská rodinná historie. „U nás byla hlavní téma svoboda Ukrajiny,“ říká a popisuje, že otec v Rusku vždy viděl obrovské nebezpečí. Když dnes slyší, jak část společnosti mluví o Ukrajincích, bolí ji to. „Někdy se stydím za to, co slyším,“ říká. Pawlowská mluví také o vážných zdravotních problémech, po kterých si musela připomenout, že má zvládnout žít. Popisuje, jak měla plicní kolaps a od té doby si život víc dávkuje, i když přiznává, že pořád nerada říká ne. „Teď je to pomaloučku, polehoučku,“ shrnuje svůj současný režim. Do rozhovoru ale výrazně vstupuje i smrt. Pawlowská říká, že v životě viděla tři své blízké lidi umírat - rodiče a manžela. Otec zemřel doma, manžel také, s maminkou byla hospitalizovaná na pokoji v nemocnici. „Byla jsem překvapená z toho, jak je ta smrt jednoduchá,“ říká. I proto dnes má ze samoty a umírání obavy. Na otázku, jestli vztah s manželem vydržel díky práci, ale odpovídá jednoduše: „Já myslím, že jsme spolu vydrželi, protože to byla láska.“ A mluví také o sexismu, který dřív neuměla pojmenovat. „Sundejte si kabát, ať vidíme, jaký máte talent,“ cituje větu, která se jí zaryla do paměti a dodává, že zpětně ji štve, co všechno musela vydržet. Přesto se i z bolestných situací často staly příběhy. „Potom jsem z toho většinou napsala nějakou povídku,“ říká. Proč se Halina Pawlowská bojí samoty víc než popularity? Jak se z ponížení, strachu a smutku stává humor? Co jí nemoc změnila v pohledu na život a proč by dnes byla podle svých slov mnohem větší feministka? Poslechněte si celý rozhovor.

31. mája 2026

BASTLOVÁ A BARTKOVSKÝ. Kdo nám vládne, tříhlavá saň Babiš a nebezpeční démoni v politice i věci skryté za pěnou dní

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 106 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Čím víc se do toho člověk ponoří, tím horší věci najde na všech možných stranách,“ říká šéfredaktor Reflexu Martin Bartkovský o současné politice. Štve ho podle něj hlavně to, že se debata nevede o řešeních, ale o zástupných tématech. „Bavíme se o vlastně hrozně nepodstatných věcech,“ říká a dodává, že by si přál, aby se politika vrátila ke konkrétním věcem, které chtějí politici dělat. Marie Bastlová ze Seznam Zpráv ale připomíná, že zástupná témata byla v politice vždycky, protože jsou zábavnější, víc klikací a přitahují více pozornosti. V rozhovoru mluví i o tom, proč má podle ní smysl zvát do studia i politiky, kteří pak mohou působit nekompetentně nebo směšně. „Chceme ukázat, kdo nám vládne,“ říká Bastlová a vysvětluje, že když vládní špičky do rozhovorů nechodí, je důležité ptát se alespoň lidí, kteří tvoří vládní většinu. Bartkovský k tomu dodává, že nejde o legraci, protože i zdánlivě bizarní poslanci mají reálnou moc ovlivňovat životy úplně každého z nás. Oba mluví i o Andreji Babišovi a o tom, zda je slabý premiér, nebo mu současný chaos naopak vyhovuje. „Andrej Babiš dobře ví, co dělá. Dělá to úplně úmyslně,“ říká Bastlová a dodává, že spousta přestřelek a kauz mu podle ní vyhovuje, protože se pak neřeší jiné věci. Podstatné jsou podle ní změny pravidel, které mohou vypadat technicky a nudně, ale ve výsledku docela mění způsob vlády nad zemí. Jde podle ní o větší moc a o její snazší výkon té větší moci. Bartkovský varuje před zákony, které podle něj mohou znamenat prolamování advokátního tajemství nebo budování „ekonomické StB“. „To fakt není sranda,“ říká. Zároveň ale odmítá, že by za vším musel být hluboký plán. „Za většinou těch věcí není žádný hlubší smysl. Je to jenom shit show, kterou sledujeme,“ říká. Bastlová upozorňuje i na práci se strachem a negativní náladou. „Tyhle démoni jsou přece vždycky nebezpeční,“ říká a dodává, že se s nimi v kampani pracuje snáz. Mluví se i o veřejnoprávních médiích, Václavu Moravcovi, slabinách opozice a Petru Pavlovi jako možné protiváze vlády. Co všechno se podle nich děje za „pěnou dní“? Proč je pro novináře čím dál těžší dostat politiky k odpovědím? A kdo by mohl být kandidátem ANO na prezidenta? I to se dozvíte v rozhovoru.

28. mája 2026

HONZA DĚDEK. Konec na Primě, tlak paywallu, pozdní otcovství a život bez alkoholu

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR ⁠ „Nečekal jsem, že to budeme zrovna my, kdo vypadne ze hry,“ říká moderátor Honza Dědek o konci své talkshow na Primě. Po pěti letech v televizi se vrací na vlastní nohy, do menšího divadla, s menším štábem a na placenou platformu. Připouští, že i když měl pořad podle něj dobrá čísla, v televizi rozhoduje někdo jiný. Teď ho čeká jiný tlak: přesvědčit diváky, aby za obsah, který měli roky zdarma, začali platit. Přiznává, že trh podcastů i placeného obsahu je přesycený, ale věří, že jeho výhodou zůstává publikum v sále. „Když máš publikum, tak host reaguje úplně jinak, než když ho nemáš,“ říká. Mluví i o tom, proč chce dál „sbírat legendy“, připomínat pozapomenuté osobnosti a dávat prostor lidem, na které by si diváci na YouTube možná sami neklikli. Vedle pracovního zlomu ale Dědek prožívá i osobní proměnu. Má malou dceru a přiznává, jak ho to všechno změnilo. „Před očima ti běží vlastní život,“ popisuje rodičovství a fascinuje ho, jak dítě den po dni objevuje svět. Zároveň dodává, že kvůli věku začal víc přemýšlet o sobě, zdraví i kondici. „Chtěl bych ji aspoň vyprovodit na maturitní ples,“ říká k tomu, proč začal cvičit. Rodičovství podle něj není jen dojetí, ale i únava, přerušovaný spánek a velký obdiv k partnerce. Otevřeně mluví i o tom, proč před pěti a půl lety přestal pít. „Žil jsem už příliš moc kulturně,“ říká s nadsázkou a popisuje prostředí, kde je alkohol na vernisážích, v divadle, na koncertech i večírcích všude. Vzpomíná přitom i na reakce, kdy mu při odmítnutí alkoholu byly nabídnuty jiné návykové látky, protože okolí nechápalo, že si zvládne užít večer i bez toho. V rozhovoru dojde i na stárnutí, proměnu práce, tlak okolí, svobodu mimo televizi a otázku, proč je pro něj pořád důležité, aby rozhovor nebyl jen o známých jménech, ale i o lidech, které stojí za to znovu objevit. Proč podle něj konec v televizi nemusí být prohra? Dá se v Česku uživit talkshow za paywallem? Co s ním udělalo pozdní rodičovství a proč kvůli dceři začal jinak přemýšlet o vlastním těle? A jak těžké je nepít ve světě, kde se velká část vztahů, práce i networkingu odehrává u alkoholu? Poslechněte si celý rozhovor.

26. mája 2026

KRISTÝNA RYŠKA. Servírka s Českým lvem, koncentrované štěstí folkloru i proč už hoří

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR ⁠ „Člověk nežije furt v maskérnách nebo na place,“ říká herečka Kristýna Ryška o tom, proč pro ni dává smysl stát i za barem v kavárně a připomínat si jinou realitu než tu filmovou. Práce mezi lidmi ji podle jejích slov uzemňuje, i když občas znamená, že k ní někdo přistupuje jen jako k servírce. „Ten svět se točí trošku podle jiných pravidel než v showbyznysu,“ říká a dodává, že právě v hospodě nikomu nepomůže, jestli máte doma Českého lva. Ryška mluví o nejistotě herecké práce, o pauzách, kdy člověk po úspěchu najednou propadá pocitu, „že už prostě nic nebude“, i o tom, proč odchod z Ulice kdysi vnímala jako riziko, které ale musela podstoupit, pokud chtěla začít znovu a jinak. V branži se prý dlouho cítila mimo a nezapadala do světa rychlých historek a extrovertních kolegů. „Nemůžou být všichni Belmondo,“ říká s nadhledem. O Českém lvu za Krále Šumavy mluví jako o radosti i zadostiučinění, zároveň ale nehraje, že ocenění automaticky znamená jistotu další práce. „Vyvrcholení možná, protože teď nemám žádnou práci,“ říká. V rozhovoru se vrací také k Rožnovu, kde se cítí doma a k folkloru, který nevnímá jako skanzen ani politickou nálepku, ale jako živé společenství a „koncentrované štěstí“. „Folklor nepotřebuje publikum,“ říká a popisuje ho jako protipól světa, v němž technologie z člověka dělají pasivního sledovače. Mluví i o sexistických narážkách na ženy za barem, o tlaku na vzhled a stárnutí hereček i o mladých dívkách, kterým by přála odvahu ustát období, kdy je okolí tlačí do úprav a srovnávání. „Holky, prostě zvládněte to a vydržte to,“ vzkazuje jim. V nové minisérii Inspekce se dostala k prostředí GIBS, které ji přitahuje svou uzavřeností i tím, že GIBS musí být trošku o krok dopředu než policie. V závěru mluví také o tom, kdy podle ní má herec vstoupit do veřejného prostoru, pokud má „ponor“. „Diskuze je správná, pokud je faktická,“ říká s tím, že u veřejnoprávních médií pro ni prý byla čára už tak tlustá, že se ozvat musela. „Všichni musíme křičet. Přijde mi, že už hoří,“ dodává. Proč si Kristýna Ryška potřebuje držet odstup od showbyznysu? Jak se žije s úspěchem, po kterém může přijít ticho? Co ji naučila práce za barem? A proč má pocit, že u veřejnoprávních médií už nejde mlčet? Pusťte si celý rozhovor.

24. mája 2026

PATRICIE SOLAŘÍKOVÁ. Pocit podvodníka, hnusné metody bulváru, nejtěžší období života i optimismus jako záchrana

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Herectví je hrozně těžké v tom, že jsme fakt neustále souzení: jak vypadáme, jak hrajeme, co máme na sobě. A ženské samozřejmě víc než muži,“ říká herečka Patricie Solaříková. Hraje už třicet let, ale přesto mluví o pocitu podvodníka a o tom, že dnes do obsazování vstupují i čísla na Instagramu. „Poslední dva, tři roky si vždycky u všeho říkám: takže tady hraju proč? Protože umím hrát, nebo protože mám čísla?“ říká a mluví o hejtech, které jsou s vystupováním ve veřejném prostoru spojené. Nejtvrdší vlnu podle svých slov zažila po Superstar. „Vůbec jsem na to nebyla připravená,“ vzpomíná a dodává, že jejím úkolem v porotě bylo vyvolávat emoce. Jen jí podle ní nikdo předem neřekl, jaké emoce se pak obrátí proti ní. Mluví také o době, kdy média i lidé řešili její váhu. „Dostávala jsem čočku,“ říká a popisuje tvrdé komentáře na její postavu i odsudky, že by už „neměla lézt do televize“. Tlak na ni tehdy podle ní působil opačně. „Čím víc ten tlak byl, tím víc já jsem nebyla schopná s tím nic dělat,“ říká. V rozhovoru čte i e-mail od muže, který jí píše, že je „příliš slabá a mrzká herečka“ nebo „hloupá nána“. Solaříková říká, že ji podobné zprávy dnes spíš rozesmějí, ale pořád nechápe potřebu si sednout k počítači a něco takového člověku napsat. „Respektuji, že mě nemá rád, že jsem mu nesympatická, že má svoje názory na moje herectví, to je naprosto v pořádku. Ale ta potřeba mi to napsat, to je něco, co můj mozek nedokáže pochopit,“ říká. Mluví také o bulváru, o tom, proč se po rozpadu manželství stáhla z rozhovorů a s nadsázkou říká, že se obává, aby o ní jednou nevyšel lživý, ale pravdivý článek. „Dokud o vás bulvár píše lži, tak je to vlastně v pohodě. Pro mě by bylo nejhorší, kdyby bulvár napsal článek a byl by pravdivý,“ říká. Otevřeně popisuje i rozvod, střídavou péči a to, jak těžké je posílat dítě pryč, i když ví, že je u milujícího táty. „Rozpad rodiny a manželství mě mrzí a myslím si, že vždycky mě mrzet bude,“ říká, ale zároveň dodává, že ji to psychicky posunulo. Kritická je i k systému péče o děti, soudům a OSPODu. „Kolik dětí ještě musí umřít vlivem chyby soudu nebo OSPODu, aby se s tím začalo něco dělat?“ ptá se. A i když o sobě říká, že je odjakživa pozitivně nastavený člověk, dodává, že nejde být sluníčkový čtyřiadvacet hodin, sedm dní v týdnu a že i vztek musí ven. Jak se žije člověku, kterého lidé hodnotí od šestnácti let každý večer z obýváku? Proč podle ní ženy v televizi odnášejí hejty víc než muži? Co ji naučila Superstar, bulvár, rozvod i roky komentářů k vlastnímu tělu? A proč je někdy nutné zavřít jedny dveře, i když se člověk bojí, jestli se otevřou další? I to se dozvíte v rozhovoru.

21. mája 2026

MARTIN MYŠIČKA. Potřeba vítězit, boj v politice a nemožná diskuze, past analytické mysli a herecké ego

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Srdce kultivuje mysl a mysl pomáhá srdci,“ říká herec Martin Myšička, když mluví o tom, jak se v něm celý život potkává analytické myšlení, herectví, intuice i potřeba něco skutečně dělat. Vystudoval fyziku, pak DAMU, dlouhé roky je spojený s Dejvickým divadlem a přiznává, že v sobě od začátku nese napětí mezi analytickou myslí a potřebou být na jevišti svobodný. „Dojít k té spolupráci je takové moje celoživotní výzva,“ říká. Mluví o herectví, závisti, známých rolích i o tom, že herec je pořád trochu závislý na tom, jestli se někomu hodí. „Když takhle mi něco uteklo, zpětně se na to podívám, tak se mi otevřel čas a prostor na jiné věci,“ říká k profesním příležitostem, které nepřišly. Zároveň odmítá jednoduché poměřování. Podle něj je rozdíl mezi tím chtít být nejlepší a chtít být výborný. „Když bude primární hodnota být nejlepší, tak to může být jenom jeden. Ovšem když budu chtít být výborný, tak můžeme být výborní všichni,“ říká. Myšička se v rozhovoru dostává i k politice, veřejné debatě a tomu, proč mu vadí, že lidé často nechtějí hledat řešení, ale vyhrát. „Všichni chtějí zvítězit, ale nechtějí najít to nejlepší řešení,“ říká a dodává, že podobné mechanismy vidí nejen u politiků, ale i v běžných vztazích. Zajímá ho eristická dialektika, manipulativní debatní triky i to, jak snadno se místo skutečné diskuze objeví nálepky, urážky a snaha protivníka porazit. „Slovo je čin,“ říká k tomu, že svoboda projevu podle něj neznamená říkat cokoli bez odpovědnosti. V debatě se vrací i k veřejnoprávním médiím, demokracii a otázce, proč se ve společnosti tak málo hledá průnik. „Proč nejsou pořady typu pojďme najít klidné řešení? Nebo co nás spojuje?“ ptá se. Myšička mluví i o meditacích, holotropním dýchání, ale i o umělé inteligenci. Vnímá ji jako mocný nástroj, ale zároveň jako něco, co neumí ochutnat jablko ani prožít okamžik. Právě AI podle něj může lidem připomenout, že člověk není jen soubor informací. „Být člověk je ještě něco jiného,“ dodává. Co je podle něj nenahraditelné? Proč bude živé setkání možná čím dál vzácnější? A dá se o mužství, ženství, politice i duchovních otázkách mluvit bez nálepek a potřeby zvítězit? Pusťte si celý rozhovor.

19. mája 2026

DAVID GRUDL. AI psychóza, agenti v počítači, bezpečnostní průšvih a vypuštěný džin

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Za mě to byla druhá revoluce,“ říká programátor a popularizátor umělé inteligence David Grudl o chvíli, kdy se AI modely naučily nejen odpovídat, ale i „přemýšlet“. Dnes podle něj přichází další zlom: AI agenti, kteří už nejsou jen chatbotem v prohlížeči, ale programem v počítači, který může pracovat se soubory, maily nebo kalendářem. Popisuje, proč u lidí sleduje až „AI psychózu“, kdy najednou zjišťují, co všechno si dokážou udělat sami - a často tak ani nechtějí chodit spát. Nadšení ale okamžitě brzdí varováním. „Důvěra podle mě není dobré slovo. Člověk musí být extrémně opatrný,“ říká a dodává, že se umělá inteligence pořád může „splašit“. AI agent může být podle Grudla nesmírně užitečný, ale právě tím, že má přístup k počítači, souborům nebo e-mailu, se podle něj otevírá i nový bezpečnostní problém - hrozí totiž útoky, při nichž se škodlivá instrukce může schovat třeba v mailu. Grudl tak upozorňuje, že pokud agent „chytne vira“, může být průšvih mnohem vážnější než u starého EXE souboru. Přesto popularizátor umělé inteligence zůstává optimista. Nevěří, že AI nutně vezme všem práci, spíš podle něj změní to, co považujeme za možné. „Džin byl vypuštěn,“ říká k debatě, zda je umělá inteligence jen bublina. I kdyby podle něj některé firmy zkrachovaly, technologie už tu zůstane. A lidem, kteří AI odmítají, vzkazuje, že je to podobné, jako když dneska někdo odmítne používat počítač. Proč jsou AI agenti podle Grudla největší posun od nástupu chatbotů? Kde je hranice mezi užitečným nástrojem a bezpečnostním rizikem? A proč věří, že grafik, programátor ani další profese nemusí zmizet, jen dostanou „inteligentní kladivo“? I to se dozvíte v rozhovoru.

17. mája 2026

JAKUB KALENSKÝ. Užiteční idioti Ruska a informačně negramotný Turek, humor jako zbraň proti dezinformacím

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Když se vysměješ bubákovi, tak se ho bojíš trochu míň,“ říká expert na hybridní hrozby Jakub Kalenský, když vysvětluje, proč je humor podle Ukrajinců jednou z nejúčinnějších zbraní proti ruské propagandě. Podle něj právě zesměšňování podrývá důvěryhodnost informačního agresora a zároveň pomáhá společnosti zvládat strach. „Rusové chtějí být bráni vážně jako velmoc. A nenávidí, když se jim směješ,“ dodává. V rozhovoru popisuje, proč se Rusko nesnaží jen přesvědčovat, ale hlavně vyvolávat chaos, emoce a nedůvěru. „Jim jde o to, aby ta společnost byla pokud možno iracionální, vystrašená a zhysterizovaná,“ říká. Mluví také o tom, proč se podle něj Evropa stále brání pomalu, přestože informační válka probíhá už více než deset let a proč Západ po pádu Sovětského svazu udělal zásadní chybu, když přestal Rusku věnovat pozornost. „V mnoha zemích se rozpustily týmy, které byly specializované na Rusko a na to, co dělají v informačním prostoru,“ říká. Kalenský rozebírá i českou politiku, Tomia Okamuru, Filipa Turka nebo proruské narativy kolem Ukrajiny. „I takový člověk může docela posloužit ruské propagandě. A náhodně,“ říká o politicích, kteří podle něj některé ruské talking pointy šíří, aniž by si to třeba uvědomovali. Zároveň upozorňuje, že problém není jen v jednotlivých politicích, ale i v tom, že český stát podle něj dlouhodobě nedokáže dezinformační kampaně ani pořádně zachytit. „Pokud ani nezachytíš problém, pak nemůžeš dělat vůbec nic dalšího,“ říká. Mluví i o tom, proč podle něj nestačí jen zvyšovat mediální gramotnost nebo bojovat s jednotlivými lživými příspěvky, ale proč je potřeba dělat něco s agresory. A vysvětluje, proč podle něj svoboda slova není bezbřehá a proč demokratické státy musí hledat hranici mezi ochranou svobody a ochranou společnosti před cílenou manipulací. „Spravedlnost má být slepá,“ říká k debatě o tom, jestli trestní řízení nemůže z některých aktérů udělat mučedníky. Jak přesně funguje „praní“ dezinformací? Proč jsou podle Kalenského proruské narativy silnější než jen součet voličů SPD? A proč si myslí, že Evropa stále bojuje „s jednou nebo dvěma rukama svázanýma za zády“? Poslechněte si celý rozhovor.

14. mája 2026

TEREZA RAMBA. Zlatý věk pro ženy, nemoc jako pozitivní zlom, drzé dotazy i toxický vztah s herectvím

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Zjistila jsem, že nějaké věci možná dělám v životě špatně a že chci už dlouho zpomalit a nedaří se mi to,“ říká herečka Tereza Ramba o období po zánětu mozkových blan, který ji po natáčení Zápisníku alkoholičky donutil úplně zastavit. Nejdřív podle svých slov cítila paniku, jak to bez ní zvládne rodina a práce, pak nudu, kterou do té doby vlastně neznala a nakonec došla k tomu, že některé věci musí změnit. „Zánět mozkových jsem si částečně upřepracovala,“ říká a dodává, že to nebylo jen otázkou jednoho náročného roku, ale dlouhého nastavení od patnácti let. V rozhovoru mluví i o Monyové - nové minisérii Oneplay o úspěšné brněnské spisovatelce Simoně Monyové, autorce populárních vztahových románů, jejíž zpočátku idylický vztah s druhým manželem se postupně změnil v toxické soužití a skončil tragicky. Při natáčení série prý herečka poprvé jasněji říkala, co potřebuje. „Stačilo si o to říct,“ popisuje zkušenost s rolí zavražděné spisovatelky, kterou vnímala jako fyzicky i psychicky náročnou. Monyovou popisuje jako ženu se „strašně silnou samičí energií“, odvahou i nešťastnou volbou vydržet věci kvůli rodině. „Nese sebou téma, které dokáže ve společnosti rezonovat,“ říká Ramba a doufá, že série znovu otevře debatu o domácím násilí. Zároveň v příběhu vidí i širší tlak na ženy, které chtějí zvládnout práci, děti, domov i vlastní představu dokonalosti. „Myslím si, že na sebe máme vážně velký tlak,“ přiznává, když popisuje kamarádky, u kterých si říká, „kdy se zhroutí“. Sama dnes přemýšlí o jednodušším životě, menších nárocích a čase s dětmi, protože ji děsí, jak strašně rychle rostou. Herectví přitom pořád miluje, i když říká, že s ním má dost toxický vztah. Role podle ní mohou člověka posílit, ale taky rozhárat, pokud v nich ztratí sám sebe. Mluví i o stárnutí před kamerou, tlaku na vzhled, botoxu a dvojím metru vůči herečkám. „Nezažila jsem, že by se řešilo u chlapa, jestli si bude nebo nebude dělat nějaké zákroky,“ říká o tom, že někdy dostává drzé otázky, zda by se svou vizáží nechtěla něco udělat. Proč pro ni byla Monyová tak osobní? Co ji nemoc naučila o kontrole, práci a štěstí? Jak se mění její vztah k herectví, mateřství i vlastnímu tělu? A proč už nechce žít „na krev“? Poslechněte si celý rozhovor.

12. mája 2026

DAVID SVOBODA. Blížící se válka, bezbranné Česko i agenti Ruska mezi námi

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR ⁠ „Jsme odzbrojená a absolutně bezbranná země,“ říká historik a ukrajinista David Svoboda. Podle něj Česko po začátku ruské invaze na Ukrajinu nevyužilo chvíli, kdy si mohlo jasně říct, co Rusko je, co od něj hrozí a proč se válka na Ukrajině týká i nás. „Ty čtyři roky jsme nevydrželi,“ říká k tomu, jak česká společnost podle něj reagovala na ukrajinskou obranu i na vlastní odpovědnost. Výroky z řad Motoristů o „parazitech“, „deratizaci“ nebo „méněcenných“ lidech se podle něj daly čekat. „Máme, co máme,“ říká a dodává, že se stále nechceme smířit se základní souvislostí: „Když má Ukrajina problém, tak ho máme my, protože tím problémem, jeho původcem, je Rusko.“ Západ podle Svobody ukrajinskou statečnost využil, ale nedokázal z ní vyvodit strategický závěr. „Západní politici rádi využili ukrajinské nezlomnosti a hrají o čas,“ říká. Varuje, že Rusko už podle něj „přestat válčit nemůže“ a že velmi pravděpodobným scénářem je testování soudržnosti NATO, spíš hybridní než klasickou konvenční formou. Mluví o možných dronech, blackoutu i morálním úderu na západní společnosti. Ostře přitom hodnotí i českou politiku. Současnou vládu označuje za bezpečnostní riziko a říká, že lidé, kteří podle něj oslabují podporu Ukrajině, veřejnoprávní média nebo neziskový sektor, jsou agenty ruského vlivu. Kritický je ale i k předchozí vládě, kterou označuje za„relativně slušnou, ale zoufalé nedůslednou. Společným jmenovatelem té minulé i dnešní je podle něj to, že Česká republika rezignovala na zahraniční politiku. Jako historik popisuje vlastní pocit jako „nekonečnou frustraci“, ale zároveň připomíná, že právě proto má smysl mluvit nahlas. „Čím více se budeme rozčilovat teď, tím méně budeme muset plakat později,“ uzavírá. Proč podle něj Ukrajina ukazuje, co se stane i nám? Jak blízko je válka Ruska s NATO? A proč si myslí, že česká společnost stále nepojmenovala pravdy, které měla říct už dávno? I to se dozvíte v rozhovoru.

7. mája 2026

DANIEL STACH. Kdy by odešel z ČT, televize jako vařená žába, doba nejsnazšího lhaní a nový pořad

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Pokud se bude každý rok určovat rozpočet České televize, já v ní nebudu,“ říká moderátor Daniel Stach. V debatě o budoucnosti veřejnoprávních médií podle něj nejde jen o peníze, ale o hranici mezi médiem veřejné služby a státním médiem. „Veřejnoprávní a státní jsou opravdu dvě velmi odlišné věci,“ říká a dodává, že se k současné situaci rozhodl veřejně vystupovat, i když je mu to osobně nekomfortní. „Radši bych dělal něco jiného. Ale myslím si, že to je věc, kterou mám udělat,“ vysvětluje. Česká televize podle něj není dokonalá, chyby dělá a prostor pro lepší hospodaření bude vždycky. Zároveň ale odmítá představu, že se dá dlouhodobě jen škrtat bez následků. Televize podle něj musí mít být na vlně trendů a musí růst a pokud se ale bude dál snižovat rozpočet, tak to nebude možné a stane se z ní pomalu vařená žába. Když Stach mluví o tom, co by se mohlo ztratit, nejde jen o jeho pořady nebo vědeckou redakci, ale o instituci jako celek. Česká republika by podle něj přišla „o jednu z jistot a o pojistku, kterou teď má“. A pokud se jednou rozbije tým nebo redakce, která se budovala roky, nejde ji podle něj jednoduše postavit znovu. „Když rozbiješ vědeckou redakci, tak ji nepostavíš příští rok znova,“ říká. V rozhovoru mluví také o tom, proč podle něj Česká televize musí hledat nové formáty a chodit za diváky tam, kde jsou, i když tím vstupuje do prostoru podcastů, sociálních sítí nebo nových debatních pořadů. „Dneska přece není možné, abys stejné množství diváků oslovil televizním vysíláním jako před patnácti lety,“ říká. Připouští, že některé věci mohou soukromým tvůrcům vadit, ale trvá na tom, že veřejná služba má vzdělávat, informovat, bavit i spojovat. Mluví také o novém pořadu Na dosah, o Václavu Moravcovi, o tom, proč nechce být jeho náhradou i tom, že ho pořád baví „bavit se s těmi nejchytřejšími lidmi na světě“. Vedle televize ale řeší i širší stav společnosti. „Nikdy nebylo levnější a snazší lhát tolika lidem, co dneska,“ říká k době, ve které se dezinformace šíří rychleji než dřív. A když přijde řeč na jeho vlastní budoucnost, připouští, že by mohl odejít. Ne kvůli gestu, ale ve chvíli, kdy by cítil, že už nedokáže dělat práci, která má smysl. „Musím mít v sobě tu vnitřní odvahu podepsat ten papír a říct: děkuju moc za všechno a odcházím,“ říká. Kde má Daniel Stach svoji červenou linii? Má Česká televize šetřit, růst, nebo se radikálně proměnit? A proč podle něj nejde veřejnoprávní média rozbít a za pár let jednoduše postavit znovu? Pusťte si celý rozhovor.

5. mája 2026

JAMES COLE A IDEA. Od urážek a rivality k vítězství, střízlivost a autenticita, konec starého rapu

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 73 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Pro mě to uzavřelo naši společnou cestu. A je to fantazie,“ říká hudební producent Josef Změlík alias Idea, když mluví o albech, která s raperem Danielem Ďurechem alias Jamesem Colem přinesla nejen dva Anděly, ale i překvapivou tečku za dlouhým vývojem jejich vztahu. „První nominaci jsem nafasoval před dvaceti lety a nikdy jsem to neproměnil,“ vrací se James Cole k vlastní kariéře, ve které se střídalo odmítání cen i touha po uznání. O to silnější pro něj je moment, kdy se to podaří právě s projektem, který je podle něj „tak osobní“ a zároveň pro něj představuje vrchol dlouholeté cesty. Oba otevřeně mluví i o tom, že jejich spolupráce nebyla samozřejmá - hudebníci přiznávají, že se 15 let nenáviděli, a odkrývají zákulisí české rapové scény, včetně pragocentrismu i rivality. „Choval jsem se hrozně teritoriálně,“ popisuje James Cole vlastní minulost a neschopnost revidovat postoje. Idea naopak přiznává, že ho konflikty dlouho míjely, zásadní zlom ale přišel až při osobním setkání po smrti společného známého, které vedlo k postupnému sblížení. Rozhovor se dotýká i širší proměny rapu - od uzavřené, „monolitické“ scény k otevřenější a pestřejší podobě. „Najednou můžeš mít úspěch s něčím, co není hrubé a násilné,“ říká James Cole a oba se shodují, že dnešní rap už není jen o stereotypech, ale o různorodosti a autenticitě. Právě autenticita je pro Colea klíčová i osobně: mluví o své střízlivosti, o tom, že album Done je první deskou, kterou jsem udělal opravdu střízlivý a o pocitu, že teprve teď dokáže tvořit naplno a bez „masky“, která ho dřív omezovala. Vedle toho Idea otevírá téma role producentů, kteří podle něj zůstávají ve stínu, přestože „je to 50 na 50 věc“. Jejich společný projekt tak není jen příběhem dvou rapperů, ale i ukázkou spolupráce, která stojí na sdílené energii, důvěře a rozdělení rolí. „Já jsem Leonardo DiCaprio, ale Pepa režíroval,“ shrnuje to s nadsázkou James Cole. Jak se z nenávisti stane jedno z nejvýraznějších spojení na scéně? Co rozhoduje o úspěchu - čísla, nebo kvalita? A co se změní v tvorbě i životě, když člověk přestane utíkat a začne mluvit sám za sebe? Poslechněte si celý rozhovor.

30. apríla 2026

NINA ŠPITÁLNÍKOVÁ. Nejtěžší rok života a devastující smrt, temné myšlenky matek i vystřízlivění z knižního světa

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Člověk může být úspěšný a může být v osobním životě úplně v háji,“ říká koreanistka a spisovatelka Nina Špitálníková, když popisuje rok, který ji „po osobnostní stránce úplně rozložil“. O smrti své nejbližší kamarádky mluví jako o zkušenosti, která naprosto všechno rozbije a kterou podle ní nejde zpracovat rychle, možná vůbec nikdy. Přiznává, že ji překvapilo, jak silně ji zasáhla i přesto, že už dřív prožila náročné situace. „Tohle byla naprosto devastující zkušenost. A vlastně pořád je,“ říká. Zároveň popisuje, jak ji práce nutila nějakým způsobem fungovat, ale zároveň jí bylo „úplně jedno“, že vydává knihy nebo získává ocenění. Otevřeně mluví i o tom, jak stigmatizované je v české společnosti téma sebevraždy. „Když řekneš: spáchala sebevraždu, lidi řeknou, že byla slabá. To vůbec není pravda,“ říká a popisuje ambivalentní pohled na člověka, který si vezme život. Sama vyhledala odbornou pomoc a upozorňuje, že bez ní by si se situací neporadila. „Bylo mi řečeno, že kdybych to nezpracovala, tak se mi to usadí,“ vysvětluje. Zkušenost ji zároveň nutí přehodnocovat vlastní práci i témata, kterým se věnuje. Přiznává, že některé věci teď nedokáže dělat vůbec, jiné jen s odstupem. V rozhovoru se vrací i k mateřství a k připravované knize, ve které popisuje, jak se během těhotenství i po porodu cítila. „Říct: narodilo se mi dítě a necítila jsem k němu cit, je fakt hnusné a brutální. Ale děje se to,“ říká a připouští, že za svou otevřenost dlouhodobě čelí silné kritice. Přesto věří, že má smysl tyto zkušenosti sdílet - i kvůli ženám, které si procházejí něčím podobným. „Je dobré to říct,“ dodává. Zároveň řeší, jak její slova jednou přijme její syn a jak mu vysvětlit vlastní minulost. Mluví také o Severní Koreji, které se dlouhodobě věnuje, ale přiznává, že po osobní zkušenosti už nemá kapacitu sledovat svět tak intenzivně jako dřív. „Chci se cítit dobře a když cítím přetlak, tak z toho vypadnu,“ říká a dodává, že je pro ni důležité neztratit citlivost vůči lidem, o kterých mluví. I proto odmítá vést rozhovory tak, aby byly zajímavé pro čtenáře, pokud by to znamenalo manipulaci s příběhy druhých. Jak se vyrovnat se ztrátou, která nemá řešení? Proč je téma sebevraždy stále tak stigmatizované? Jaké to je přiznat, že mateřství nevypadalo tak, jak se očekává? A jak jednou vysvětlit vlastní minulost svému dítěti? Poslechněte si celý rozhovor.

28. apríla 2026

KATERINA DEMETRASHVILI. „Nácíček“ ve Sněmovně, Foltýn a ztráta soukromí, kreatury v politice i frustrace opozice

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Často lituji toho, že osobní věci přebíjejí to, co bych chtěla sdělit,“ říká pirátská poslankyně Kateřina Demetrashvili, která se ve 23 letech ocitla ve středu pozornosti nejen kvůli politice, ale i svému soukromí. Otevřeně mluví o tom, jak balancuje mezi ostrostí a hranicí, kterou nechce překročit. „Když se hodně naštvu, tak se bojím, abych nepřehnala tu hranici,“ přiznává, jak se snaží v některých debatách působit klidněji. Zároveň ale odmítá ustoupit ze stylu, který považuje za autentický, třeba když o Filipovi Turkovi mluví jako o „nácíčkovi“. „V případě pana Turka rozhodně nemám servítky,“ říká a vysvětluje, proč podle ní humor i ironie do politiky patří. Do veřejné debaty se promítá i její vztah s bývalým vládním koordinátorem pro strategickou komunikaci Otakarem Foltýnem a s ním spojené reakce. „Chápu, že veřejní činitelé mají automaticky omezené právo na soukromí,“ říká, ale zároveň připouští, že osobní rovina může odvádět pozornost od podstaty. Sama věkový rozdíl nevnímá, ale k obecným debatám o této problematice dodává: „Obava ohledně groomingu mi přijde legitimní.” V rozhovoru se vrací i ke svému dětství a zkušenosti s ruskou propagandou. „Do dvanácti jsem tomu i věřila,“ popisuje a vysvětluje, jak ji to formovalo v pohledu na dnešní konflikty. Mluví i o práci ve Sněmovně, která ji po nástupu překvapila, protože si o politicích myslela, že jde o lidi, kteří si svou pozici zaslouží. „Pak jsem přišla do sněmovny a zjistila jsem, jaké tam jsou kreatury,“ říká bez obalu. Kritizuje i fungování politiky a přístup některých poslanců: „Spousta lidí do toho nedává ten zápal,” dodává. Zároveň popisuje frustraci opozice v situaci, kdy podle ní vláda obchází pravidla a zahlcuje veřejný prostor množstvím témat. „Nevíme, na co dříve reagovat,“ říká a upozorňuje na strategie, které podle ní odvádějí pozornost od zásadních změn. Jak vědomě pracuje s vlastní mediální pozorností? Kde podle ní leží hranice politického humoru? A co považuje za skutečné hrozby pro demokracii dnes? I to se dozvíte v rozhovoru s Katerinou Demetrashvili.

26. apríla 2026

MARKÉTA ŠETINOVÁ. Život bez sexu i vztahů, frustrace ze seznamek, proměna maskulinity i vysoké nároky na lásku

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Ženy po třicítce jsou se single životem spokojenější než muži a odpovídá to i zkušenosti s terapií,“ říká psychoterapeutka a socioložka Markéta Šetinová, když popisuje jeden z trendů, který dnes podle dat i praxe stále víc vystupuje do popředí. Přibývá lidí, kteří zůstávají single déle a pro část z nich to není nutně problém, ale vědomá nebo alespoň přijatá životní situace. Zároveň se podle ní zásadně proměnilo samotné seznamování. Online prostředí se stalo hlavním místem, kde lidé navazují vztahy, ale zkušenost s ním bývá často vyčerpávající a plná odmítnutí. „Píšu si s někým, mám z toho dobrý pocit a najednou si mě ten člověk zablokuje,“ popisuje expertka typickou dynamiku dnešních randění. Seznamování přitom podle ní nikdy nebylo jednoduché, jen dnes probíhá v jiném prostředí. Změny se ale výrazně dotýkají i mladé generace, u které ubývá vztahů i intimity. Část mladých lidí vztahy odkládá, jiní do nich vůbec nevstupují, často i proto, že si nejsou jistí, jak na to. Do toho vstupují nové nároky na to, jak má vztah vypadat a co všechno má partner naplnit. „Máme obrovskou svobodu, ale zároveň zodpovědnost si vybrat, co nám bude dělat dobře,“ říká Šetinová. Velkou roli podle ní hrají i sociální sítě, které posilují extrémní představy o vztazích a vytvářejí tlak na výkon, vzhled i chování. Zároveň ale zkreslují realitu a prohlubují pocit, že vztahy jsou buď dokonalé, nebo nefungují vůbec. Přitom ve skutečnosti většina lidí hledá velmi podobné věci - blízkost, porozumění a bezpečí. V dlouhodobých vztazích pak podle psychoterapeutky narážíme na limity vlastních očekávání. Na jednoho partnera dnes často klademe množství rolí, které dřív zastávalo širší okolí. „Láska začíná ve chvíli, kdy se milujeme i přes rozdíly,“ popisuje Šetinová moment, kdy vztah přestává být idealizovaný a začíná být skutečný. Proč jsou dnes ženy spokojenější single než muži? Jak moc proměnily seznamování technologie a sociální sítě? A učíme se dnes vztahy hůř než dřív? Poslechněte si celý rozhovor.

23. apríla 2026

ERIK TABERY. Konec pravdy a trollí politika, maďarská revoluce a Babišovy chyby

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Svět je v pohybu a my vůbec netušíme, kam se dostane,“ říká šéfredaktor Respektu Erik Tabery, když mluví o tom, že dějiny jdou kolem nás v míře, jakou nešly hodně dlouho. Vysvětluje, proč je pro něj jako novináře klíčové „být u toho, sledovat věci a popisovat je“, ale zároveň si držet odstup od emocí a vlastního prožívání. „Chladný jazyk v médiích je dnes podezřelý,“ říká a hájí věcnost jako základní princip novinářské práce. Podle něj se ale prostředí zásadně proměnilo - sociální sítě úplně zásadně mění všechno a nutí média reagovat na politiky, kteří pracují se šokem, konfliktem a pozorností. „My nemáme být jenom přenašeči hejtu z jednoho místa na druhé,“ varuje. Popisuje i proměnu politiky, kterou podle něj zosobňuje Donald Trump. „Lež je dnes úplně běžný nástroj komunikace,“ říká a upozorňuje, že velká část voličů se k jiným informacím ani nedostane. Podle něj se tím posouvají hranice toho, co je ještě přijatelné a vzniká prostředí, ve kterém obhájíte úplně cokoliv. Velkou část rozhovoru věnuje Maďarsku, které podle něj ukazuje, kam až může zajít koncentrace moci. Mluví o zneužívání tajných služeb, o systematickém oslabování médií i o tom, jak dlouho může takový systém fungovat. Přesto považuje vítězství Pétera Maďara za zásadní moment. „Nebál bych se to srovnat s nějakou formou revoluce,“ říká a připomíná, že Orbánova moc byla v míře, kterou jsme po roce 1989 u nikoho neměli. Zároveň ale varuje, že žádná změna není zárukou lepšího vývoje: „Nikdo nemá jistotu, že tu moc nezneužije.“ Český kontext vidí jako méně vyhrocený, ale ne bez rizik. Mluví o tom, že se mění stranický systém, že přibývá tlak na veřejnoprávní média a že část politiků přebírá styl komunikace založený na konfliktu a záměrném provokování. „Lidé jako Petr Macinka nebo Filip Turek, to je vlastně druh nějaké trollí politiky,“ říká. Kriticky se vyjadřuje i k Andreji Babišovi, u kterého nechápe snahu oslabovat média. „On to vlastně vůbec nepotřebuje,“ dodává s tím, že právě tyto kroky mohou naopak společnost mobilizovat. Jak moc se proměnila role médií v době sociálních sítí? Proč dnes lež funguje jako legitimní politický nástroj? Co přesně ukazuje maďarská zkušenost - varování, nebo naději? A má česká společnost a opozice sílu na to, aby podobnému vývoji čelila? I to se dozvíte v rozhovoru.

21. apríla 2026