Čestmír Strakatý

JAN KYSELA. Řízený chaos vlády, pohoršující Macinka, ohrožená média a zákon jako šikana prezidenta

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA⁠⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠⁠ ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR ⁠⁠ „Zatím se mi zdá, že to zčásti připomíná chaos, ale ten chaos může být klidně řízený,“ říká ústavní právník Jan Kysela o krocích současné vlády. Neví, zda chtějí koaliční strany systém vědomě přeformátovat nebo jednotlivými změnami jen vyhovují konkrétní straně či skupině podporovatelů. Zásadní rizika ale vidí u veřejnoprávních médií, útoků na Ústavní soud i snahy omezit prezidentovy pravomoci. U plánovaného financování České televize a Českého rozhlasu ze státního rozpočtu postrádá veřejnou debatu, analýzy i jasné údaje o tom, kolik peněz mají média dostávat. „Když je něco v klidu a plus minus to funguje, tak to spíš neměňte, nehýbejte s tím,“ říká. Nestačí podle něj napsat do zákona, že média budou nezávislá, pokud budou zároveň vystavena politickým a finančním tlakům. Bez podkladů se může politik jen „zhoupnout v židli“ a rozhodnout, že jim bude stačit polovina současného rozpočtu: „Tím pádem je to rozhodnutí zcela arbitrární.“ Za nepřiměřená považuje Kysela také slova ministra Petra Macinky o „ústavním puči“ po rozhodnutí Ústavního soudu o cestě Petra Pavla do Ankary. Prezident podle něj využil prostředek, který právo předpokládá a obrátil se na soud, jenž má ústavu vykládat. Označovat jeho rozhodnutí za puč podrývá důvěru veřejnosti k Ústavnímu soudu. Odmítá také tvrzení, že jde o „Pavlův soud“ jen proto, že část soudců jmenoval současný prezident. Soudci jsou podle něj svou rolí zavázáni spíš k tomu, „aby mu byli nevděční“. Kritizuje i celkový způsob, jakým Macinka o prezidentovi mluví - například jako o „soudruhu prezidentovi“. „Takhle by se někdo veřejně neměl chovat asi k nikomu,“ říká Kysela. Politici by podle něj měli ve stále polarizovanější společnosti spíš tlumit vášně a ubírat pod kotlem, ne dál přitápět. „Společenské formy nejsou bezvýznamné, protože nám právě umožňují být spolu,“ dodává. Kriticky hodnotí také zákon, který má prezidentovi odebrat část pravomocí při jmenování diplomatů. „Málokdy se vám podaří přijmout nebo napsat zákon, který je tak evidentně protiústavní jako tenhle,“ varuje. Ve vztahu k prezidentovi v něm vidí „v jisté míře mstu, v jisté míře šikanu“. Kompetenční spory ale mohou být užitečné: bez nich podle Kysely v české politice často vyhrává ten, kdo odmítne jednat. Je současný chaos skutečně řízený? Proč podle Kysely vládní politici podrývají důvěru v Ústavní soud? A může spor mezi vládou a prezidentem nově vymezit jejich pravomoci? I to se dozvíte v rozhovoru.

12. júla 2026

ALBERT ČUBA. Tvrdý náraz u miliardářů, divadlo jako odkaz a proč české filmy nezajímají diváky

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Komedie nepotřebuje kritika,“ říká herec, producent a majitel Divadla Mír Albert Čuba. U vážného filmu nebo divadla podle něj může kritik vysvětlovat, jestli se povedl záměr, ale u komedie je verdikt jednodušší: „Když se nikdo nesměje, tak jste to udělali blbě.“ Přesto nepatří k tvůrcům, kteří tvrdí, že recenze nečtou. „Já si je přečtu,“ přiznává a dodává, že ho mrzí, když kritici v jeho filmech nevidí to, co v nich vidí on sám. Tři Tygři ve filmu: JACKPOT podle něj vznikli jako pocta akčním bláznivým komediím, automobilovým honičkám, kaskadérským bitkám a humoru, na kterém sám vyrůstal. „My jsme vlastně natočili film pro děti, ale nikdo to neocenil,“ přiznává. U Srnek zase narazil na očekávání, že film Divadla Mír bude hlavně komedie. Čuba mluví o tom, že Divadlo Mír je podle něj „v pasti předsudku“. „To jsou ti kluci, co dělají ty skeče a teď se o něco pokouší,” interpretuje očekávání. Zároveň ale odmítá, že by komerční úspěch automaticky znamenal menší ambici. Naopak říká, že právě díky němu mohou vznikat věci, které by se jinak k divákům vůbec nedostaly. „Já dělám showbyznys. A v něm ten byznys prostě je,“ říká. Divadlo podle něj není startup, ale „druhý nejstarší byznys“, který má jasná pravidla a v Česku je pořád totálně neobsazený. Teď proto Čuba shání peníze na další velké projekty Divadla Mír: novou scénu za stovky milionů korun i ostravské kino Odeon, které chce proměnit v divadelní prostor. Při oslovování investorů ale zjistil, že pro řadu z nich je slovo divadlo skoro synonymem charity. „Nejčastější věta byla: charitu nedělám,“ popisuje. Postupně proto změnil způsob, jak o projektu mluví. Nevysvětluje ho jen jako investici do budovy, ale jako možnost zanechat odkaz a vlastnit něco, co se v Česku neobjevuje každý den. „Já prodávám možnost, jak můžete své kámoše fakt ohromit,“ říká o tom, jak oslovuje miliardáře. V rozhovoru se řeší i český film, veřejná podpora, fond kinematografie, hranice mezi uměním a byznysem i otázka, proč podle Čuby vzniká tolik filmů, „které lidi vůbec nezajímají“. Může být komedie stejně hodnotná jako vážné drama? Proč je podle něj český divadelní showbyznys pořád téměř neobsazený prostor? A co se stane, až se jednou motor Divadla Mír rozběhne natolik, že se Čuba bude moct víc vrátit k herectví a režii? I to se dozvíte v rozhovoru.

9. júla 2026

VLASTISLAV BŘÍZA. Nový bůh ukrajinské války, Zelenského karty, šachová partie s Íránem i Trumpova fatální chyba

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Svět bezpečnějším místem určitě není,“ říká odborník na mezinárodní vztahy Vlastislav Bříza. Podle něj pokračuje turbulence, která začala plnohodnotnou ruskou invazí na Ukrajinu, zároveň se ale za poslední měsíce změnila situace na bojišti. Rusko už nemá strategickou iniciativu tak pevně v rukou jako dřív a Ukrajina dokázala jeho tlak výrazně otupit. „Poslední dva roky je tím bohem války dronová armáda,“ tvrdí Bříza. Drony podle něj způsobují až 80 procent ztrát na bojišti a Ukrajina díky nim i autonomním systémům dokáže nahrazovat to, co jí nejvíc chybí: lidi. Zároveň ale varuje před představou, že válku rozhodne jedna zbraň. „Je to vždy kombinace různých zbraňových systémů, taktiky i strategie,“ dodává. Za klíčový považuje Bříza i vývoj dálkových dronů, střel s plochou dráhou letu a balistických raket. Právě v tom podle něj leží lekce, kterou si prezident Volodymyr Zelenskyj odnesl z ponižujícího jednání s Donaldem Trumpem v Bílém domě: „Prezident Zelenskyj si z toho postupně vzal ponaučení, že nemůže spoléhat na nikoho jiného než sám na sebe,“ popisuje expert. Ukrajina podle něj za poslední rok udělala obrovský kus práce a buduje kapacity, které jednou mohou odrazovat Rusko od dalšího útoku. Ukrajinské útoky na ruské rafinerie, vojenský průmysl i systémy navádění raket jsou podle Břízy důležité nejen vojensky, ale i psychologicky. Rusové začínají cítit, že se jich válka týká, Ukrajinci vidí, že se nejen brání, ale umějí také zasahovat Rusko a západní spojenci dostávají důvod věřit, že další podpora má smysl. V rozhovoru se ale mluví i o Donaldu Trumpovi, Íránu a hranicích americké síly. Bříza říká, že Írán nesmí získat jadernou zbraň, zároveň ale kritizuje načasování americké kampaně i to, že Trump podle něj neměl plán B. Spojené státy podle něj počítaly s tím, že mohutná vojenská síla dostane teokratický režim „na kolena“, jenže to se nestalo. „Fatální podcenění situace,“ hodnotí Bříza. „Nic z toho se nepovedlo,“ dodává k cílům, které si Washington stanovil: likvidaci jaderného programu, balistických raket, podpory terorismu i íránského námořnictva. Za klíčové teď považuje, zda se Írán ve finální dohodě vzdá vysoce obohaceného uranu a zaváže se nevyvíjet jadernou zbraň. Nechtěným důsledkem války podle něj navíc je, že v Íránu už nevládnou ajatolláhové, ale íránské revoluční gardy. Může Ukrajina skutečně donutit Putina k jednání? Má Zelenskyj po měsících vývoje vlastních zbraní konečně „karty“, které mu Trump dřív upíral? Hrozí ruská mobilizace, nebo jaderná eskalace? A rozhodne se až u vyjednávacího stolu, jestli byla americká akce proti Íránu strategickou porážkou? Sledujte celý rozhovor.

7. júla 2026

JAN CINA. Drag jako ostřejší verze sebe sama, anonymita New Yorku, zprávy Babišovi i touha po rodině

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Měl jsem pocit, že ulice patří mně. A že můžu cokoliv.“ Herec Jan Cina popisuje moment, kdy poprvé vyšel ven jako drag queen - v podpatcích, paruce a kostýmu - a najednou se cítil jinak. Ne jako někdo cizí, ale jako ostřejší, odvážnější a svobodnější verze sebe sama. „Jste to pořád vy. Ale zvětšení, posílení a zvýraznění,“ říká. Drag se k němu dostal přes film Chica Checa, ve kterém hraje mladého muže vracejícího se za matkou s pravdou o tom, že je gay a že se živí jako drag queen. Jenže po natáčení v něm tahle zkušenost zůstala a dnes už dokonce mluví o své dragové personě La Chica Pala Santa i o tom, proč ho nebaví dvě hodiny líčení, ale miluje sílu, kterou mu převlek dává. V rozhovoru popisuje, že už nechce být „hodnej Honza“, který sebou nechá vláčet, ale spíš člověk, který se snaží být dobrý, otevřený a citlivý. Právě citlivost je pro něj i smyslem herectví. Umění podle něj může člověka přimět, aby se díval jinak, aby hned neodmítal to, čemu nerozumí a aby se aspoň na chvíli zastavil. Cina popisuje i cestu do New Yorku, kam odjel po rozchodu a kde chtěl být chvíli mimo všechny role, které má doma - herce, syna, známé tváře i vítěze StarDance. „Najednou tam jste trochu nikdo,“ vzpomíná. Řeč přichází i na politiku, veřejnoprávní média, Slovensko a zrušené queer představení Měsíční kámen ve Slovenském národním divadle. Cina říká, že ho současná situace ve světě spíš než k velkým gestům vede k otázce, co může udělat sám. „Jediné, na co jsem přišel, tak se snažit být dobrý člověk,“ říká. Zároveň ale nezůstává jen u bezmoci - kvůli volbě ombudsmana a dřív i kvůli manželství pro všechny dokonce psal i Andreji Babišovi. Velmi osobně mluví také o samotě, rozchodu, depresi a touze po rodičovství. Po návratu z Ameriky ho podle jeho slov dohnala těžká fáze, začal brát léky a některé věci se mu přeskládaly. Právě od té doby je pro něj silné téma rodiny a dítěte. „Je to hodně aktuální věc,“ říká a dodává, že když vidí své přátele s dětmi, vnímá obrovskou náročnost, ale i „pevný bod“, kolem kterého se život začne skládat jinak. A i když pořád hledá, jak by se k téhle touze mohl postavit, mluví o ní jako o něčem, co mu začalo dávat smysl života mnohem konkrétněji než dřív. Co mu drag dovoluje ukázat, když běžný Jan Cina ještě váhá? Proč se v něm cítí silnější a ostřejší? Jak ho proměnil New York a co mu ukázal návrat domů? A proč se mu právě teď tak silně vrací touha po dítěti? I to se dozvíte v rozhovoru s Janem Cinou.

2. júla 2026

ONDŘEJ PAVELKA. Blížící se normalizace, komik Klempíř i zaprodaný Stropnický, Sudety a obrana humorem

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Myslím, že se zase blíží normalizace,“ říká herec Ondřej Pavelka s odkazem na období, které sám zažil a kdy bylo zásadní moc se neptat. V Divadle D21 připravuje inscenaci Husákovo ticho a právě Gustav Husák je pro něj dnes důležitý ne jako historická figura, ale jako varování. Na Instagramu proto nedávno psal Andreji Babišovi, že je čím dál zjevnější, že je klonem Husáka a že už nikdy nechce zažít jízdu Husákovým tichem. Podobnost vidí v jazyce, v myšlení i v touze po klidu, kdy se lidé nemají moc ptát a mají nechat mocné „pracovat“. Babiš a jeho okolí jsou podle Pavelky „výteční obchodníci se strachem“ - straší chudobou, válkou i rozpadem světa, protože strach je dobrý kšeft. Ostře mluví i o Otu Klempířovi, kterého odmítá brát jako ministra kultury. „To není ministr kultury. Je to komik,“ říká a vzpomíná na moment, kdy Klempíř podle něj přišel do lože a utekl. Stejně tvrdý je i k Martinu Stropnickému, který se podle něj nechal vynést Babišem a dnes vládu kritizuje. Svět podle Pavelky neběží jinak než tak, že se kámen vytlačí nahoru a zase spadne dolů. Nejlepší odpovědí je proto humor - a v Česku podle něj stačí číst Švejka, protože právě v něm je všechno napsané. „Já jsem za ty léta napovídal takových věcí,“ říká Pavelka, když dojde na jeho starší větu, že býval „nafoukaný parchánt“, ale zároveň dodává, že by ji neměnil. V mládí si možná o sobě myslel, že je dobrý herec, zároveň ale pořád zdůrazňuje štěstí - na Evalda Schorma, Jana Grossmana, Juraje Herze i na divadla, která v 70. a 80. letech fungovala jako ostrůvky svobody. Do Národního divadla původně nechtěl, připadalo mu příliš oficiální a poplatné době, nakonec v něm ale zůstal přes třicet let. Divadlo pro něj není pohodlná jistota, ale práce v permanentní krizi: „Vy začnete v sedm, to se narodí to děcko a v deset vám už umře.“ Mluví i o Sudetech, kde má chalupu a kde se u piva snaží vysvětlovat, k čemu jsou veřejnoprávní média. Naráží přitom na lidi, kteří podle něj často dostanou informaci, ale dál o ní nepřemýšlejí a na odpor, proti kterému se argumentuje podobně těžko jako proti tvrzení, že země je placatá. Přesto je neodepisuje - říká, že jsou pracovití, bezvadní a zlatí, jen je potřeba znovu a znovu vysvětlovat. Sudety jsou pro něj zároveň kraj, kde je „lepší se moc neptat“, protože člověk může zjistit věci, které vědět nechce a kde válka ještě neskončila. Proč má pocit, že se vrací Husákovo ticho? Kdy se politika mění v obchod se strachem? Dá se ještě mluvit s lidmi, kteří nechtějí slyšet argumenty? A proč je podle něj nakonec nejlepší humor? Pusťte si celý rozhovor.

30. júna 2026

BÁRA BASIKOVÁ. Pankáčství a pocit svobody, dětství a deprese, plíživé zlo i děti jako záchrana

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Vždycky mi říkali, že jsem strašnej pankáč, protože dělám věci tak, jak cítím a říkám je na rovinu,“ říká zpěvačka Bára Basiková. Už kolem devatenácti let, když se dostala do kapely Precedens, podle svých slov věděla, jakou cestou chce jít, co se jí líbí i co dělat nechce. V době, kdy se kultura dělila na oficiální a neoficiální, s Precedens ani se Stromboli podle ní nehlásali žádná hesla, ale rozhodně nepodporovali mainstream. Stejný postoj si nesla i dál. „Je to obrovská úleva, protože se nemusím do něčeho nutit, natož přetvařovat,“ říká. Podbízet se podle ní znamená dělat něco „strašně křivého“, i když sama přiznává, že v kariéře občas udělala úkrok stranou, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“. Nakonec se ale naučila věci radši slušně a s poděkováním odmítnout a jít cestou, ve které se cítí svobodná. Zpěvačka ale mluví i o dětství, ve kterém se s dětmi nemluvilo, nikdo se jich neptal, jak se cítí a slovo deprese bylo cizí. „Deprese není špatná nálada,“ říká a popisuje stavy apatie, tísně, úzkosti a strachu, které zažívala. Vrací se k matce, od které toužila po náruči a puse na dobrou noc i k tomu, jak nedostatek lásky, pochopení a podpory „totálně zadupal sebevědomí“ a promítl se do vztahů. „Nejdřív skočím a pak se teprve podívám, co je pode mnou,“ říká. Ve vztazích se podle sebe uměla přizpůsobit tak moc, že absolutně popírala a potlačila svoji identitu. U druhého manželství mluví o manipulaci, izolaci a o tom, že zlo přichází nenápadně, plíživě, pozvolna. V nejtěžších chvílích ji podle jejích slov zachránily děti a právě jim chtěla dát to, co sama neměla. V časosběrném dokumentu Heleny Třeštíkové se na svůj život dívá zpětně a mluví i o synovi, který ji po projekci objal a řekl jí, že je na ni pyšný. „Tohle je přesně ten moment, pro který za to stojí žít,“ dodává. Basiková mluví i o slávě osmdesátých a devadesátých let, třiceti koncertech měsíčně a době, kdy lidé za kapelami „šli vlastně na kraj světa“. Dnes by ale začínat nechtěla. „Fakt ne,“ říká o době sociálních sítí, hejtů a popularity měřené počtem sledujících. Proč už nechce být všude? Co člověku udělá dětství bez něhy a vztahy, ve kterých ztratí sám sebe? A jak se dá i z největších průšvihů vzít něco lepšího? I to se dozvíte v rozhovoru s Bárou Basikovou.

28. júna 2026

PETROS MICHOPULOS. Trpělivý predátor Babiš, idioti ve vládě a prezidentův klacek

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ ⁠A⁠ ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR ⁠ „Tohle už je úplná změna režimu,“ říká spoluautor podcastu Kecy a politika Petros Michopulos o vládě Andreje Babiše, Tomia Okamury a Petra Macinky. Podle něj nejde jen o rychlý politický nástup, ale o systémové přizpůsobování státu zájmům jednoho člověka a jeho holdingu. „Čekal jsem od něj vendetu, protože takový je. Co teď vidíme, jsou ale jen čistě osobní byznysové zájmy,“ říká o Babišovi. V rozhovoru popisuje i to, proč podle něj není důležité, jestli premiér na tiskových konferencích působí nervózně. „On je velmi trpělivý hráč, má strategické cíle a těm přizpůsobuje svoje chování a činy,“ říká. Zásadní střet podle něj teď vede vláda s veřejnoprávními médii. „Když si rozebereš Babišovy věty, tak říká: Já to chci celý ovládnout, řídit do nejmenšího detailu a rozhodovat o tom, co se v těch médiích bude dít,“ tvrdí Michopulos a varuje, že ve chvíli, kdy vláda rozhoduje o penězích, rozhoduje sekundárně o lidech a tím i o obsahu. Situaci označuje za mnohem hlubší než běžný politický spor a dodává, že podle něj demonstrace už nebudou fungovat. Pokud chce někdo veřejnoprávní média opravdu bránit, bude podle něj muset přijít jiný level odporu než zpívání hymny na náměstí. V rozhovoru se vrací i k Petru Macinkovi, kterého označuje za „jediného politika“ v bloku kolem SPD a Motoristů, protože má politický plán a nejlepší výchozí pozici. „Kdybych se měl vsadit na to, kdo se stane vůdcem té proruské naci-fašistické scény, tak to bude on,“ říká. A mluví také o sporu prezidenta Petra Pavla s vládou kvůli zahraničním cestám. Rozhovor vznikal ještě předtím, než Ústavní soud předběžně uložil vládě, aby prezidentovu účast na summitu NATO zajistila. Pokud prezident u Ústavního soudu uspěje i v samotné kompetenční žalobě, podle Michopulose bude rozhodující, jak s novou silou naloží. „Andrej Babiš nerozumí ničemu jinému než síle,“ říká a dodává: „Když mu neklečíš ty na hrudníku, tak klečí on tobě na hrudníku.“ Chce Babiš veřejnoprávní média opravdu ovládnout? Jsou demonstrace ještě účinné, nebo už je střet jinde? A může se Petr Macinka stát hlavní tváří radikální pravice? I o tom mluví Petros Michopulos.

25. júna 2026

AŇA GEISLEROVÁ. Morální pochodně mezi námi, otcova křehkost a alkohol, svoboda jako to nejdůležitější

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 77 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Morální pochodně, které vzplanuly, mě opravdu nezajímají,“ říká herečka Aňa Geislerová, když mluví o tom, že jí vadí potřeba veřejně se vyjadřovat ke všemu i situace, kdy lidé své pocity vydávají za názory. „Je potřeba spíš šetřit názory a schovávat si je na nějaké důležitější věci,“ vysvětluje s tím, že se sama odmítá řídit tím, jak bude její jednání hodnoceno, přestože to podle ní nevyhnutelně vede k chybám a přešlapům. Právě jeden takový lidé viděli v její návštěvě oslavy narozenin Leoše Mareše na Čapím hnízdě. „Babiš tam nebyl. Kdyby tam byl, ruku mu nepodám, ale prostě pro Leoše na kraj světa,“ stojí si za svou účastí herečka. A dodává, že obdiv lidí, které tím zklamala, si nikdy nevyžádala. „Nemůžu nikomu vyvracet, jestli mě nechce mít rád. To zůstává na těch lidech,“ dodává. Geislerová se v rozhovoru vrací také ke svému otci - japanologovi a kaligrafovi Petru Geislerovi, jeho závislosti na alkoholu a novému filmu, který o něm natočila její sestra Ester a Aňa jej produkovala. „On byl příliš citlivý na to, aby ten svět a sám sebe snášel za střízliva,“ popisuje. Otce neodsuzovala a postupně pochopila, že pokud sám nechce přestat, přesvědčování pouze uzavírá cestu. „Já jsem s ním chtěla být, takže já jsem chodila po hospodách s ním. My jsme měli velice kumpánský vztah,“ vzpomíná. Mluví také o krátkosti času, který člověk na světě má. „Lidi, kteří žijí, jako kdyby byl život nekonečný nebo neohraničený, ho často strašně moc promarní,“ říká. Po intenzivním natáčení Karavanu a Ratolestí si Geislerová udělala delší hereckou pauzu a čekala, jestli jí začne hraní chybět. „Pak jsem si říkala, že je divné, když mi to nechybí,“ přiznává. Do práce už se vrátila, zároveň ale čím dál víc objevuje producentství. „Svoboda je pro mě úplně nejvíc,“ zdůrazňuje. Zásadní zkušeností pro ni zůstává film Karavan, který popisuje jako hluboce zabydlenou, téměř traumatickou součást sebe sama. Ve filmu Pramen zase hraje lékařku zapojenou do státem nařizovaných sterilizací Romek. Právě osobní zkušenost, emoce nebo citová vazba podle ní dokážou vést ke skutečnému porozumění. Proč Aňa Geislerová nechce být „morální pochodní“? Co jí vztah s otcem ukázal o závislosti, lásce a bezmoci? A proč čekala, až se jí začne stýskat po herectví? I to se dozvíte v rozhovoru.

23. júna 2026

TOMAS SEAN PŠENIČKA. Stud a tlak v těle, StarDance, kluci posedlí Andrew Tatem i ztracený tenisový sen

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Neumím být sám se sebou, a skrz hudbu je to jediný moment, kdy to zvládnu,“ říká herec, muzikant a student režie Tomas Sean Pšenička. Je mu 21 let, má za sebou filmy, seriály, vlastní album, práci na desce Marie April oceněné Andělem, čeká ho StarDance i muzikál Klan Baťa, ale sám říká, že nejvíc hrdý je na režii. „Byl to takový můj největší sen od patnácti,“ říká a vrací se k Amerikánce Viktora Tauše, kde poprvé viděl, že by jednou chtěl být na místě člověka, který může dělat svoje věci. Hudba je pro něj intimnější než herectví a otevřenost nebere jako pózu. Naopak říká, že mu bylo nepříjemné hrát v prvních rozhovorech na „bezproblémového a milého člověka“. „Já se tak strašně často stydím,“ přiznává a na rovinu mluví i o herectví. Už kdysi o sobě totiž řekl, že je údajně „fakt špatný herec“. Ve skutečnosti tím podle ale myslí, že věci neumí jen „zahrát“, ale musí si je fyzicky vytvořit. Když má být udýchaný, běhá před akcí na místě, když má přijít vztek nebo pláč, chodí do kruhu a vytváří v těle „přetlak“. Velkou výzvou pro něj bude StarDance, kde ho stresuje srovnávání s předchozími mladými vítězi. „Nejsem Oskar Hes,“ říká, ale zároveň přiznává, že vyhrát by chtěl. „Ten, kdo říká, že ne, tak samozřejmě lže,“ dodává. Důležité pro něj ale je hlavně to, aby na sebe zpětně nebyl naštvaný, že něco podcenil. V rozhovoru mluví i o připravovaném filmu Rychlý prachy s Adamem Sedlákem, který podle něj otevírá téma toxické maskulinity. „Je to pro mě silné téma v momentě, kdy vidím moje vrstevníky adorovat lidi jako Nick Fuentes nebo Andrew Tate,“ říká. Vzpomíná, jak na konzervatoři slyšel sedmnáctileté kluky mluvit o Tateovi jako o lídrovi a o tom, „že musí být minimálně čtyři holky naráz“. „Je to vlastně strašný,“ říká k tomu. Sám ale odmítá vystupovat jako vzor. Přesto připouští, že citlivost a otevřenost považuje za důležité. Mluví i o politice a atmosféře kolem České televize, kterou při návštěvách kvůli StarDance vnímá jako zvláštní a smutnou. A když dojde na režii, připouští, že je to úplně jiný typ stresu než herectví, protože u ní jde všechno za režisérem. „Když to bude blbý, tak za to může on,“ říká. Jak se vyrovnává s očekáváním, že bude další mladou hvězdou StarDance? Proč ho děsí manosféra a co podle něj dělá s kluky jeho generace? A proč se bojí, že jeho jméno Tomas Sean Pšenička může působit jako póza, i když se tak opravdu jmenuje? Pusťte si celý rozhovor.

21. júna 2026

DANIEL STACH A DANIELA PÍSAŘOVICOVÁ. Snadný a morální život nejde dohromady, Zrádci, černé díry i únava, kterou divák nesmí poznat

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 74 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nemůžeš mít snadný a morální život. Dohromady to nejde,“ říká Daniel Stach v dalším rozhovoru z eventu Čestmír LIVE, který navazuje na debatu s Marthou Issovou a Markem Orko Váchou. Spolu s Danielou Brzobohatou mluví o veřejnoprávních médiích, odvaze říkat věci nahlas i o tom, proč podle nich Česká televize nemá být závislá na politicích. Stach říká, že silná veřejnoprávní média hájí proto, že mu to přijde správné a připomíná, že instituce nemá stát na jednom člověku: „Česká televize nemá být postavená na mně. Ta tady má být bez Dana.“ Brzobohatá přiznává, že ji roky ve veřejnoprávní televizi naučily opatrnosti. „Mně třeba dělá velký problém říct otevřeně svůj názor na veřejnosti,“ říká a dodává, že v sobě pořád cítí „autokorekci“ a potřebu pečlivě volit slova, aby se někoho nedotkla. Přesto se shodují, že veřejnoprávní televize má smysl bránit. Rozhovor je ale zároveň hravý a lidský: Stach zdraví publikum šimpanzí řečí, vysvětluje černé díry, mluví o vodním slalomu i o tom, proč ho odjakživa zajímalo „proč“. „Dělám vlastně jenom to samé pořád dál, jenom vysvětluju černé díry,“ říká. Do řeči přijdou i Zrádci, z nichž Stach podle svých slov neviděl ani jeden celý díl, ale jejich koncept zná. Do podobné hry by prý šel jen za podmínky, že nebude zrádce. Brzobohatá naopak popisuje, jak náročné pro ni ve Zrádcích bylo lhát, když viděla, že to ostatním ve hře ubližuje. „To mi dělalo vyloženě fyzicky zlé,“ říká. Zároveň ale přiznává, že jí Zrádci změnili život i tím, že díky nim potkala Čestmíra. K práci přitom přistupuje tvrdě: „Když musím, tak musím. Tečka.“ Divák podle něj nemá poznat únavu, špatnou náladu ani to, že za jedním dílem Hyde Parku Civilizace stojí stovky stran přípravy. Brzobohatá popisuje podobnou zkušenost z moderování, kdy jí bylo fyzicky zle, ale musela akci dokončit: „Posledních třicet minut jsem měla víceméně mžitky před očima a bojovala jsem sama se sebou.“ Přesto oba mluví i o radosti z práce. „Strašně bych přála všem lidem, aby měli takovou práci, která je nabíjí,“ říká Brzobohatá. Stach zase vysvětluje, že ho dlouhodobě nabíjí smysl a dopad toho, co dělá: když se díky pořadu propojí vědecké týmy, když učitelé pouštějí Hyde Park Civilizace ve školách nebo když někdo začne dělat vědu právě díky němu. A i když působí jako člověk, který zvládne mluvit o čemkoli kdykoli, doma podle svých slov skoro nemluví. „Myslím, že člověk má mluvit, jenom když má co říct,“ říká a dodává jedno ze svých kancelářských „mouder“: „Ticho je nejsilnější nástroj mluvy.“ Proč by Daniel Stach nechtěl být zrádcem ve Zrádcích? Může soukromý podcast za paywallem nahradit veřejnoprávní médium? A proč jsou podle něj ti největší lidé často nejvíc v pohodě? I to se dozvíte v rozhovoru.

18. júna 2026

JAN KOVALINKA. Politické lumpárny a nenávist jako nástroj moci, slušná země Česko, AI revoluce v medicíně

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Důležitá součást naší práce je nebrat se vážně a neustále přemýšlet, kde to máme špatně,“ říká biochemik Jan Konvalinka o vědě, která podle něj nestojí jen na odpovědích, ale hlavně na pochybnostech. Mluví o boji s virem HIV, Antonínu Holém i o tom, proč ho po pár letech baví měnit téma a dělat něco úplně jiného. Velkou část rozhovoru ale věnuje i Česku. „V našem zájmu je co nejvyšší vzdělanost,“ říká a varuje, že regiony ztrácejí talenty a malá země si nemůže dovolit nechat talentované děti propadnout systémem. Z Litvínova si nese citlivost k Sudetům a odsunu Němců, o němž říká, že to není problém Němců, ale „náš vnitřní problém“. „Sami jsme si hrozně ublížili,“ říká a varuje, že se dnes „průmyslově rozdmýchává nenávist“, protože vystrašit lidi a ukázat jim nepřítele je nejjednodušší způsob, jak je ovládnout. Slušná země je podle něj taková, kde se dodržují nepsaná pravidla, kde platí zákon, kde je justice nezávislá a kde můžete veřejně říkat svoje názory. A i když si nemyslí, že už je z Česka „orbánovská země“, nebezpečí podle něj hrozí. „Možná ještě i naši generaci čeká pár důležitých morálních rozhodnutí,“ říká. Jako člověk spojený s covidovou debatou trvá na tom, že vakcíny zachránily miliony životů a u nás pravděpodobně několik desítek tisíc. Očkování označuje za nejlevnější, nejjednodušší a vlastně přírodní způsob, jak podpořit vlastní imunitu, zatímco homeopatii považuje za placebo a šarlatánství. „V ordinaci lékaře, kterému věřím, bych nechtěl vidět homeopatika,“ říká. Zároveň zůstává technooptimistou. Umělá inteligence je podle něj ve vědě famózní nástroj, který už pomáhá navrhovat proteiny a nové léky. „To je revoluce v medicíně,“ hodnotí. Jenže stejně jako u internetu přiznává, že tehdy nedohlédl rizika a dnes mezi mladšími kolegy pozoruje něco, co by skoro nazval „epidemií osamělosti“. Konvalinka mluví také o editování genů, embryích a hranici, za kterou už věda nesmí jen proto, že něco umí. „Život je něco víc než jen soubor buněk,“ říká a dodává, že víra pro něj není učebnice geologie ani astronomie, ale text o vztahu člověka a smyslu života. V závěru vysvětluje i to, proč jako ředitel instituce váží slova, proč po 7. říjnu vyvěsili izraelskou vlajku a proč mu bojkot izraelských akademických institucí připadá absurdní. Proč podle Jana Konvalinky Česko potřebuje zůstat trochu nudnou a slušnou zemí? Co jsme se z covidu nenaučili a proč je důvěra v instituce důležitější než nové léky? Kde může AI zachraňovat životy a kde je pro člověka nebezpečná? A jak se má věda rozhodovat ve chvíli, kdy už dokáže zasahovat do samotných základů života? Poslechněte si celý rozhovor.

16. júna 2026

TEREZA KOSTKOVÁ. Kdy odejít ze StarDance, Marek Eben a (ne)sexismus, životní křižovatky a pravda jako cesta k přežití

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Čím déle to dělám, tím víc spolehám na život, věřím v život,“ říká moderátorka a herečka Tereza Kostková, když popisuje práci ve StarDance i v rozhlasových Blízkých setkáních. Po letech moderování mluví o tom, že příprava je důležitá, ale v živém vysílání často rozhoduje hlavně odvaha být opravdu přítomná. „Hlava kolikrát ví nejvíc, když jí dám důvěru,“ říká a dodává, že nejde mít každou otázku „na Oscara“. StarDance je podle ní psychicky nejnáročnější věc, kterou profesně zažila, protože i malé selhání může narušit práci obrovského týmu. Zároveň ale přemýšlí o tom, kdy z tak velké a ikonické věci odejít. „Jestli v ten moment lidé řeknou, že je jim to líto, tak jsem vybrala dobrý moment,“ říká. To ale neznamená, že se už loučí, ale že si hlídá okamžik, kdy by se z práce, kterou miluje, mohla stát rutina. V rozhovoru mluví i o Marku Ebenovi a kritice, která se kolem jeho humoru opakovaně objevuje. „Jestli někdo není sexista, je to Marek,“ říká, ale zároveň dodává, že se svět za posledních 20 let dramaticky změnil a moderátor by to měl vnímat. Sama se prý snaží přemýšlet i o tom, jak se mění jazyk a co může u druhých vyvolávat. Důležitým tématem je pro ni pravdivost k sobě. Přiznává, že u velkých životních rozhodnutí poznala, jak snadné je ulevit si lží. Pravda je pro ni „cesta k přežití“ a něco, bez čeho by podle svých slov vnitřně umírala. Mluví také o víře, spiritualitě a stavu, který nechce nutně pojmenovávat. „Nepotřebuju pro to vůbec důkaz a vůbec nepotřebuju, aby mi to někdo věřil,“ říká. V závěru se dostává i ke společnosti, kultuře a veřejnoprávním médiím. Mrzí ji argument, že něco nemusí existovat jen proto, že se na to někdo nedívá. „To je přece hrubě sobecká věc,“ říká a připomíná, že kultura není zbytečný přívěsek, ale „kus nás“. A i když se slovu štěstí trochu vyhýbá, říká, že má „chuť k životu“. Jak poznat správný čas odejít z něčeho, co člověk miluje? Proč Tereza Kostková nechce být dokonalá moderátorská „AI“? A co podle ní drží člověka i společnost v rovnováze? Pusťte si celý rozhovor.

11. júna 2026

MARTHA ISSOVÁ A MAREK ORKO VÁCHA. Drobné skutky lásky, síla obyčejných slov i co si pouštíme do hlavy

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Láska jsou malé, drobné, konkrétní skutky,“ říká kněz Marek Orko Vácha na živém natáčení podcastu Čestmír Live, kde se spolu s herečkou Marthou Issovou potkal před publikem v rozhovoru o tom, jak hledat radost ne ve velkých gestech, ale v obyčejných chvílích, slovech a rozhodnutích, která děláme každý den. Issová mluví o odpoledni s dcerou, při kterém si uvědomila, jak je vděčná za to, že může zažívat takovýhle věci, i o tom, že rodičovství je pro ni zdroj obrovské vděčnosti i bolesti. Právě děti ji podle jejích slov přivedly k tomu, aby se na chvíli zastavila. „Byla bych velice nerada, kdyby mi to jen tak proteklo mezi prsty,“ říká o společných chvílích, které chtěla opravdu prožít. A dodává, že někdy člověk potřebuje „ticho a klid“, aby se mohl ponořit do sebe nebo jen poslouchat, kam ho život vede. Vácha na to navazuje úvahou o kontemplaci jako schopnosti vidět obyčejné věci tak, že před nimi člověk „padá do extáze“. I proto podle něj záleží na tom, co říkáme druhým i sami sobě. Slova podle něj nejenom informují, ale taky performují a když člověk u druhého pojmenuje dobrou vlastnost, může ho tím „rozsvítit“. Stejně důležité je podle něj hlídat si, „co si fasujeme do hlavy“ - zvlášť v době válek, zahlcení, sociálních sítí a nenávistných komentářů. „Radost není emoce, to je defaultní tovární nastavení člověka,“ říká a varuje před závistí, křivdami i myšlenkami, které člověka stahují dolů. Issová přiznává, že komentáře dřív četla, ale přestala, protože jí nedělaly dobře. „Došla jsem k tomu, že to není obraz můj, ale obraz toho člověka, který to píše,“ říká. Stejná zkušenost ji vede i k opatrnějšímu přemýšlení o vlastním veřejném hlasu. V rozhovoru se vrací k době Přemluv bábu i k tomu, proč dnes necítí stejnou potřebu někam si stoupnout a něco říkat. „Teď momentálně tuhle potřebu nějak nemám,“ říká, přestože dění ve společnosti podle svých slov obrovsky prožívá. „Miluju to tady a přeju si, aby ta země byla na dobrý cestě,“ říká. Vácha k tomu přidává otázku, co bychom chtěli zanechat jako svoje závěrečné poselství, kdybychom měli možnost napsat ho dětem nebo vnoučatům. A když přijde řeč na odpočinek, obrací běžnou představu naruby. „Nežiju proto, abych pracoval, ale pracuju proto, abych žil,“ říká. Proč je podle Váchy odpuštění jako otočit kohoutkem? Proč Issová raději naslouchá, než aby znovu veřejně burcovala? A jak se dá v dnešním světě chránit radost, aniž by člověk před realitou zavíral oči? Poslechněte si celý rozhovor.

9. júna 2026

DANIELA ZOULOVÁ A DANIELA ŠINDELÁŘOVÁ. Když dítě prosí o pomoc, Touretteův syndrom i myšlenky, které nejdou zastavit, šikana a rozhodnutí, které zachránilo život

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Tourette není jenom o ticích. U mě teď vládne hlavně OCD a úzkosti,“ říká Daniela Šindelářová. Její matka Daniela Zoulová se v knize Žijeme s Touretteovým syndromem: Zpověď matky a vzpomínky dcery vrací k tomu, jaké bylo vychovávat dítě, které se začalo odlišovat už ve školce a jak těžké je dívat se na bolest, kterou za něj nemůžete nést. „Když tomu dítěti nedokážete pomoct, vždycky říkáte, že byste to radši měl sám,“ říká Zoulová. V rozhovoru mluví o bezmoci, vině, strachu i o okamžiku, kdy si poprvé připustila, že její dcera bude možná vždycky jiná. Daniela popisuje, že tiky se dají zadržovat jen do určité chvíle. „Zadržím to co nejvíc, pak jsem někde sama a vypukne to,“ říká a přirovnává to k tomu, jako když se člověk dlouho drží pod vodou a pak se musí nadechnout. Ještě těžší než tiky jsou pro ni ale nutkavé myšlenky. „Udělej to, nebo umřou rodiče,“ popisuje věty, které jí naskakují v hlavě a nutí ji opakovat stejné úkony, kontrolovat, volat domů a znovu se ujišťovat, že jsou její blízcí v pořádku. „To mě nejvíc omezuje život,“ říká o obsesích a kompulzích, které ji provázejí dodnes. Dětství pro ni bylo spojené i se šikanou. Spolužáci napodobovali její tiky, vulgárně jí nadávali, vyhazovali jí věci do koše a dávali jí facky. „Celá třída byla proti mně,“ vzpomíná Daniela. Její máma dodává, že nejtěžší nebyl samotný Touretteův syndrom, ale reakce okolí. Zvlášť bolestivé pro ni bylo, když pomoc nepřicházela ani od dospělých. „Chodila jsem ze školy fakt s brekem,“ popisuje schůzky s učiteli, kteří podle ní problémy zlehčovali a její dceři podsouvali, že je nevychovaná nebo rozmazlená. Zlom přišel kolem dvanáctého roku, kdy měla Daniela podle své mámy „v hlavě jenom smrt“ a rodina se rozhodla pro psychiatrickou léčebnu. „Hrozně jsem chtěla do léčebny jet, aby mi pomohla a prosila jsem o pomoc. Ale zase ten můj blok v hlavě mi to nedovolil,“ říká Daniela. Rodiče tehdy rozhodli za ni. Dnes o tom mluví o vděčnosti. „Kdyby nerozhodli za mě, tak tady třeba už nemusím být,“ říká. Obě dnes mluví otevřeně i proto, aby podobné děti a jejich rodiče nebyli sami. „Když se o tom nebude mluvit, nic se nezmění,“ říká Zoulová. A Daniela dodává, že za psychické potíže se člověk nemá stydět. „Někdo má problém s rukou, tak jde k doktorovi, někdo má s hlavou, tak jde prostě k psychiatrovi.“ Jak vypadá Touretteův syndrom, když už navenek skoro není vidět, ale uvnitř člověka dál probíhá boj? Co prožívá matka, která ví, že svoje dítě nemůže zachránit před vším? A proč není psychiatrická léčebna selháním, ale začátkem pomoci? I to se dozvíte v rozhovoru.

7. júna 2026

KAREL POBORSKÝ. Zákeřná nemoc i nový život ve stínu, zákulisí fotbalu plné ega a politiky, mistrovství světa a hráči jako roboti

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 71 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Byl jsem na vrcholu strašně brzo, takže jsem si to vlastně neužil,“ říká Karel Poborský o kariéře, která ho dostala do Manchesteru United, Benfiky, Lazia i reprezentace, ale ke které se dnes vrací spíš zdrženlivě. Nemá potřebu si připomínat, kdo byl, a říká, že je „rád někde ve stínu“. O to ostřeji ale mluví o českém fotbale, zákulisí FAČR i své neúspěšné kandidatuře na šéfa svazu. „Velice rychle mi došlo, že jsem možná vlastně vyhrál,“ říká a dodává, že český fotbal se podle něj pořád „točí v kruhu“, protože se v něm lidé nemění, jen si přesedají. V rozhovoru se vrací i k násilí na stadionech a k tomu, co se stalo na Slavii. „Nepatří to k fotbalu,“ říká jasně a dodává, že Slavia podle něj „ztratila kontrolu“ nad něčím, co si dlouho sama pěstovala. Mluví o tvrdém jádru fanoušků i o tom, že bez jasných trestů a reálného zákazu vstupu se nic nezmění. „Fanoušek musí vědět, že když udělá bordel, nebo si navlékne kuklu či zapálí světlici, tak se tam třeba půl roku nedostane,“ popisuje, jak by podle něj měly vypadat mantinely. Vedle fotbalu jako byznysu a politiky ale Poborský mluví i hodně osobně. Po vážné nemoci, kdy mu ochrnula půlka obličeje a lékaři mu řekli, že druhý den už by možná nepřišel, prý zatáhl za ruční brzdu a pustil z hlavy spoustu zbytečností. Od té doby ještě víc žije dneškem. Zároveň ale přiznává, že bez sportu by se rozpadl. „Kdybych nemohl sportovat, zbláznil bych se,“ říká. Dnes běhá maratony, hraje hokej, drží se staré party z reprezentace a ví, že když se zastaví, začne rezivět. V rozhovoru ale mluví také o video asistentovi rozhodčího, který podle něj fotbalu vzal emoce, o sociálních sítích, které z hráčů dělají jeden velký mediální balík a o slavném lobu z Eura 1996, ke kterému se nerad pořád vrací. Řeč ale přichází i na to, co může český tým ukázat na mistrovství světa. „Myslím si, že mají na to, aby postoupili ze skupiny,“ říká. Co podle Poborského ničí český fotbal zevnitř? Proč už nechce být spojený hlavně se svým nejslavnějším gólem? A je dnešní fotbal ještě hra, nebo byznys a politika? Pusťte si celý rozhovor.

4. júna 2026

DANA BATULKOVÁ. Královna StarDance a neviditelná generace žen, vyhořelý dům, život po rozpadu rodiny i cesta k harmonii

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Mám dny, kdy se mi třeba vůbec nechce mluvit,“ říká herečka Dana Batulková o tom, že ani po letech na jevišti nemá jistotu, v jaké náladě přijde. Herectví přitom nikdy neplánovala. „To je úplný omyl. Opravdu,“ říká o cestě na DAMU a vzpomíná, že jako introvertní dítě z Koloděj chtěla původně studovat angličtinu. Na škole podle svých slov zažívala totální psychický i fyzický kolaps a musela se naučit fungovat mezi lidmi. „Já bych před lety v životě nepřišla,“ říká k tomu, že dnes zvládá i velké rozhovory. Mluví i o StarDance, kterou vyhrála v padesáti. „Jsem vlastně jediná stará královna StarDance,“ směje se a přiznává, že tehdy tanečníkovi říkala: „Mě nikdo nepošle hlas, koho zajímám.“ Jenže nakonec se stala, jak sama říká, „vyslancem starší generace“ a žen ve věku, kdy mnohdy už viditelné nejsou. V rozhovoru se vrací i k tomu, co se stane, když děti odejdou z domova. „A teď co?“ popisuje prázdno, které sama zažila a dodává, že člověk musí mít sílu život znovu vzít do rukou. O mateřství mluví bez idealizace. „Nikdy jsem úplně neměla vyhraněný mateřský pud,“ říká a dodává, že vztah s dětmi brala spíš jako otevřený a rovnocenný. Otevřeně mluví také o rozpadu rodiny, bulváru a bolesti po rozchodu a dodává, že nejhorší pro děti je dívat se na nešťastnou mámu a nešťastného tátu. Připouští ale, že i těžké věci se do člověka ukládají a mohou přinést nadhled. „Je to někdy trnitá cesta,“ říká. Batulková mluví také o Comebacku, roli v novém filmu Po večerce, o detektivkách, penězích v kultuře i o tom, proč by nejradši měla monarchii. A přestože říká, že velké bláznivé plány už nemá, pořád má pocit, že člověk se vyvíjí až do konce. „Tohle je cesta na furt,“ dodává. Proč se herečka, která se celý život považuje za introvertku, ocitla v profesi, kterou nikdy dělat nechtěla? Co jí dala StarDance a proč pro ni bylo důležité porazit pocit neviditelnosti? Jak se dá po rozpadu rodiny znovu postavit život? A proč dnes nejvíc touží po obyčejné harmonii? I to se dozvíte v rozhovoru.

2. júna 2026

HALINA PAWLOWSKÁ. Plicní kolaps, ticho místo slov, smrt jako jednoduchá věc i láska na celý život

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Neumím moc hovořit ve frázích,“ říká spisovatelka a moderátorka Halina Pawlowská, když mluví o tom, proč se z jejích bonmotů, knih, časopisů i televizních pořadů stal fenomén, který lidem zůstává v hlavě i po letech. Sama říká, že v jejích textech není „vata“, protože se k věcem dostává přes příhody, názor a pointu. A právě pointy podle ní stály i za slavnými radami z Banánových rybiček. „Nejtěžší v té radě je si říct ideově, co chci říct. A pak už hledám slova,“ vysvětluje. V rozhovoru se vrací k začátkům, k FAMU, k televizi i k tomu, že věci v jejím životě podle ní často vznikaly přirozeně. „Mě nic nehnalo,“ říká. „Dost mi to všechno šlo,“ dodává se smíchem, když mluví o práci, která se postupně rozrostla do 42 knih, televize, rozhlasu i časopisů. Mluví ale i o dětství, ve kterém ji matka nikdy nechválila. „Ona mě vždycky kritizovala a pochybovala o mě,“ říká Pawlowská a dodává, že doma se vlastně nechválí dodnes. Silně do rozhovoru vstupuje i její ukrajinská rodinná historie. „U nás byla hlavní téma svoboda Ukrajiny,“ říká a popisuje, že otec v Rusku vždy viděl obrovské nebezpečí. Když dnes slyší, jak část společnosti mluví o Ukrajincích, bolí ji to. „Někdy se stydím za to, co slyším,“ říká. Pawlowská mluví také o vážných zdravotních problémech, po kterých si musela připomenout, že má zvládnout žít. Popisuje, jak měla plicní kolaps a od té doby si život víc dávkuje, i když přiznává, že pořád nerada říká ne. „Teď je to pomaloučku, polehoučku,“ shrnuje svůj současný režim. Do rozhovoru ale výrazně vstupuje i smrt. Pawlowská říká, že v životě viděla tři své blízké lidi umírat - rodiče a manžela. Otec zemřel doma, manžel také, s maminkou byla hospitalizovaná na pokoji v nemocnici. „Byla jsem překvapená z toho, jak je ta smrt jednoduchá,“ říká. I proto dnes má ze samoty a umírání obavy. Na otázku, jestli vztah s manželem vydržel díky práci, ale odpovídá jednoduše: „Já myslím, že jsme spolu vydrželi, protože to byla láska.“ A mluví také o sexismu, který dřív neuměla pojmenovat. „Sundejte si kabát, ať vidíme, jaký máte talent,“ cituje větu, která se jí zaryla do paměti a dodává, že zpětně ji štve, co všechno musela vydržet. Přesto se i z bolestných situací často staly příběhy. „Potom jsem z toho většinou napsala nějakou povídku,“ říká. Proč se Halina Pawlowská bojí samoty víc než popularity? Jak se z ponížení, strachu a smutku stává humor? Co jí nemoc změnila v pohledu na život a proč by dnes byla podle svých slov mnohem větší feministka? Poslechněte si celý rozhovor.

31. mája 2026

BASTLOVÁ A BARTKOVSKÝ. Kdo nám vládne, tříhlavá saň Babiš a nebezpeční démoni v politice i věci skryté za pěnou dní

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 106 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Čím víc se do toho člověk ponoří, tím horší věci najde na všech možných stranách,“ říká šéfredaktor Reflexu Martin Bartkovský o současné politice. Štve ho podle něj hlavně to, že se debata nevede o řešeních, ale o zástupných tématech. „Bavíme se o vlastně hrozně nepodstatných věcech,“ říká a dodává, že by si přál, aby se politika vrátila ke konkrétním věcem, které chtějí politici dělat. Marie Bastlová ze Seznam Zpráv ale připomíná, že zástupná témata byla v politice vždycky, protože jsou zábavnější, víc klikací a přitahují více pozornosti. V rozhovoru mluví i o tom, proč má podle ní smysl zvát do studia i politiky, kteří pak mohou působit nekompetentně nebo směšně. „Chceme ukázat, kdo nám vládne,“ říká Bastlová a vysvětluje, že když vládní špičky do rozhovorů nechodí, je důležité ptát se alespoň lidí, kteří tvoří vládní většinu. Bartkovský k tomu dodává, že nejde o legraci, protože i zdánlivě bizarní poslanci mají reálnou moc ovlivňovat životy úplně každého z nás. Oba mluví i o Andreji Babišovi a o tom, zda je slabý premiér, nebo mu současný chaos naopak vyhovuje. „Andrej Babiš dobře ví, co dělá. Dělá to úplně úmyslně,“ říká Bastlová a dodává, že spousta přestřelek a kauz mu podle ní vyhovuje, protože se pak neřeší jiné věci. Podstatné jsou podle ní změny pravidel, které mohou vypadat technicky a nudně, ale ve výsledku docela mění způsob vlády nad zemí. Jde podle ní o větší moc a o její snazší výkon té větší moci. Bartkovský varuje před zákony, které podle něj mohou znamenat prolamování advokátního tajemství nebo budování „ekonomické StB“. „To fakt není sranda,“ říká. Zároveň ale odmítá, že by za vším musel být hluboký plán. „Za většinou těch věcí není žádný hlubší smysl. Je to jenom shit show, kterou sledujeme,“ říká. Bastlová upozorňuje i na práci se strachem a negativní náladou. „Tyhle démoni jsou přece vždycky nebezpeční,“ říká a dodává, že se s nimi v kampani pracuje snáz. Mluví se i o veřejnoprávních médiích, Václavu Moravcovi, slabinách opozice a Petru Pavlovi jako možné protiváze vlády. Co všechno se podle nich děje za „pěnou dní“? Proč je pro novináře čím dál těžší dostat politiky k odpovědím? A kdo by mohl být kandidátem ANO na prezidenta? I to se dozvíte v rozhovoru.

28. mája 2026

HONZA DĚDEK. Konec na Primě, tlak paywallu, pozdní otcovství a život bez alkoholu

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR ⁠ „Nečekal jsem, že to budeme zrovna my, kdo vypadne ze hry,“ říká moderátor Honza Dědek o konci své talkshow na Primě. Po pěti letech v televizi se vrací na vlastní nohy, do menšího divadla, s menším štábem a na placenou platformu. Připouští, že i když měl pořad podle něj dobrá čísla, v televizi rozhoduje někdo jiný. Teď ho čeká jiný tlak: přesvědčit diváky, aby za obsah, který měli roky zdarma, začali platit. Přiznává, že trh podcastů i placeného obsahu je přesycený, ale věří, že jeho výhodou zůstává publikum v sále. „Když máš publikum, tak host reaguje úplně jinak, než když ho nemáš,“ říká. Mluví i o tom, proč chce dál „sbírat legendy“, připomínat pozapomenuté osobnosti a dávat prostor lidem, na které by si diváci na YouTube možná sami neklikli. Vedle pracovního zlomu ale Dědek prožívá i osobní proměnu. Má malou dceru a přiznává, jak ho to všechno změnilo. „Před očima ti běží vlastní život,“ popisuje rodičovství a fascinuje ho, jak dítě den po dni objevuje svět. Zároveň dodává, že kvůli věku začal víc přemýšlet o sobě, zdraví i kondici. „Chtěl bych ji aspoň vyprovodit na maturitní ples,“ říká k tomu, proč začal cvičit. Rodičovství podle něj není jen dojetí, ale i únava, přerušovaný spánek a velký obdiv k partnerce. Otevřeně mluví i o tom, proč před pěti a půl lety přestal pít. „Žil jsem už příliš moc kulturně,“ říká s nadsázkou a popisuje prostředí, kde je alkohol na vernisážích, v divadle, na koncertech i večírcích všude. Vzpomíná přitom i na reakce, kdy mu při odmítnutí alkoholu byly nabídnuty jiné návykové látky, protože okolí nechápalo, že si zvládne užít večer i bez toho. V rozhovoru dojde i na stárnutí, proměnu práce, tlak okolí, svobodu mimo televizi a otázku, proč je pro něj pořád důležité, aby rozhovor nebyl jen o známých jménech, ale i o lidech, které stojí za to znovu objevit. Proč podle něj konec v televizi nemusí být prohra? Dá se v Česku uživit talkshow za paywallem? Co s ním udělalo pozdní rodičovství a proč kvůli dceři začal jinak přemýšlet o vlastním těle? A jak těžké je nepít ve světě, kde se velká část vztahů, práce i networkingu odehrává u alkoholu? Poslechněte si celý rozhovor.

26. mája 2026

KRISTÝNA RYŠKA. Servírka s Českým lvem, koncentrované štěstí folkloru i proč už hoří

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR ⁠ „Člověk nežije furt v maskérnách nebo na place,“ říká herečka Kristýna Ryška o tom, proč pro ni dává smysl stát i za barem v kavárně a připomínat si jinou realitu než tu filmovou. Práce mezi lidmi ji podle jejích slov uzemňuje, i když občas znamená, že k ní někdo přistupuje jen jako k servírce. „Ten svět se točí trošku podle jiných pravidel než v showbyznysu,“ říká a dodává, že právě v hospodě nikomu nepomůže, jestli máte doma Českého lva. Ryška mluví o nejistotě herecké práce, o pauzách, kdy člověk po úspěchu najednou propadá pocitu, „že už prostě nic nebude“, i o tom, proč odchod z Ulice kdysi vnímala jako riziko, které ale musela podstoupit, pokud chtěla začít znovu a jinak. V branži se prý dlouho cítila mimo a nezapadala do světa rychlých historek a extrovertních kolegů. „Nemůžou být všichni Belmondo,“ říká s nadhledem. O Českém lvu za Krále Šumavy mluví jako o radosti i zadostiučinění, zároveň ale nehraje, že ocenění automaticky znamená jistotu další práce. „Vyvrcholení možná, protože teď nemám žádnou práci,“ říká. V rozhovoru se vrací také k Rožnovu, kde se cítí doma a k folkloru, který nevnímá jako skanzen ani politickou nálepku, ale jako živé společenství a „koncentrované štěstí“. „Folklor nepotřebuje publikum,“ říká a popisuje ho jako protipól světa, v němž technologie z člověka dělají pasivního sledovače. Mluví i o sexistických narážkách na ženy za barem, o tlaku na vzhled a stárnutí hereček i o mladých dívkách, kterým by přála odvahu ustát období, kdy je okolí tlačí do úprav a srovnávání. „Holky, prostě zvládněte to a vydržte to,“ vzkazuje jim. V nové minisérii Inspekce se dostala k prostředí GIBS, které ji přitahuje svou uzavřeností i tím, že GIBS musí být trošku o krok dopředu než policie. V závěru mluví také o tom, kdy podle ní má herec vstoupit do veřejného prostoru, pokud má „ponor“. „Diskuze je správná, pokud je faktická,“ říká s tím, že u veřejnoprávních médií pro ni prý byla čára už tak tlustá, že se ozvat musela. „Všichni musíme křičet. Přijde mi, že už hoří,“ dodává. Proč si Kristýna Ryška potřebuje držet odstup od showbyznysu? Jak se žije s úspěchem, po kterém může přijít ticho? Co ji naučila práce za barem? A proč má pocit, že u veřejnoprávních médií už nejde mlčet? Pusťte si celý rozhovor.

24. mája 2026

PATRICIE SOLAŘÍKOVÁ. Pocit podvodníka, hnusné metody bulváru, nejtěžší období života i optimismus jako záchrana

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Herectví je hrozně těžké v tom, že jsme fakt neustále souzení: jak vypadáme, jak hrajeme, co máme na sobě. A ženské samozřejmě víc než muži,“ říká herečka Patricie Solaříková. Hraje už třicet let, ale přesto mluví o pocitu podvodníka a o tom, že dnes do obsazování vstupují i čísla na Instagramu. „Poslední dva, tři roky si vždycky u všeho říkám: takže tady hraju proč? Protože umím hrát, nebo protože mám čísla?“ říká a mluví o hejtech, které jsou s vystupováním ve veřejném prostoru spojené. Nejtvrdší vlnu podle svých slov zažila po Superstar. „Vůbec jsem na to nebyla připravená,“ vzpomíná a dodává, že jejím úkolem v porotě bylo vyvolávat emoce. Jen jí podle ní nikdo předem neřekl, jaké emoce se pak obrátí proti ní. Mluví také o době, kdy média i lidé řešili její váhu. „Dostávala jsem čočku,“ říká a popisuje tvrdé komentáře na její postavu i odsudky, že by už „neměla lézt do televize“. Tlak na ni tehdy podle ní působil opačně. „Čím víc ten tlak byl, tím víc já jsem nebyla schopná s tím nic dělat,“ říká. V rozhovoru čte i e-mail od muže, který jí píše, že je „příliš slabá a mrzká herečka“ nebo „hloupá nána“. Solaříková říká, že ji podobné zprávy dnes spíš rozesmějí, ale pořád nechápe potřebu si sednout k počítači a něco takového člověku napsat. „Respektuji, že mě nemá rád, že jsem mu nesympatická, že má svoje názory na moje herectví, to je naprosto v pořádku. Ale ta potřeba mi to napsat, to je něco, co můj mozek nedokáže pochopit,“ říká. Mluví také o bulváru, o tom, proč se po rozpadu manželství stáhla z rozhovorů a s nadsázkou říká, že se obává, aby o ní jednou nevyšel lživý, ale pravdivý článek. „Dokud o vás bulvár píše lži, tak je to vlastně v pohodě. Pro mě by bylo nejhorší, kdyby bulvár napsal článek a byl by pravdivý,“ říká. Otevřeně popisuje i rozvod, střídavou péči a to, jak těžké je posílat dítě pryč, i když ví, že je u milujícího táty. „Rozpad rodiny a manželství mě mrzí a myslím si, že vždycky mě mrzet bude,“ říká, ale zároveň dodává, že ji to psychicky posunulo. Kritická je i k systému péče o děti, soudům a OSPODu. „Kolik dětí ještě musí umřít vlivem chyby soudu nebo OSPODu, aby se s tím začalo něco dělat?“ ptá se. A i když o sobě říká, že je odjakživa pozitivně nastavený člověk, dodává, že nejde být sluníčkový čtyřiadvacet hodin, sedm dní v týdnu a že i vztek musí ven. Jak se žije člověku, kterého lidé hodnotí od šestnácti let každý večer z obýváku? Proč podle ní ženy v televizi odnášejí hejty víc než muži? Co ji naučila Superstar, bulvár, rozvod i roky komentářů k vlastnímu tělu? A proč je někdy nutné zavřít jedny dveře, i když se člověk bojí, jestli se otevřou další? I to se dozvíte v rozhovoru.

21. mája 2026

MARTIN MYŠIČKA. Potřeba vítězit, boj v politice a nemožná diskuze, past analytické mysli a herecké ego

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Srdce kultivuje mysl a mysl pomáhá srdci,“ říká herec Martin Myšička, když mluví o tom, jak se v něm celý život potkává analytické myšlení, herectví, intuice i potřeba něco skutečně dělat. Vystudoval fyziku, pak DAMU, dlouhé roky je spojený s Dejvickým divadlem a přiznává, že v sobě od začátku nese napětí mezi analytickou myslí a potřebou být na jevišti svobodný. „Dojít k té spolupráci je takové moje celoživotní výzva,“ říká. Mluví o herectví, závisti, známých rolích i o tom, že herec je pořád trochu závislý na tom, jestli se někomu hodí. „Když takhle mi něco uteklo, zpětně se na to podívám, tak se mi otevřel čas a prostor na jiné věci,“ říká k profesním příležitostem, které nepřišly. Zároveň odmítá jednoduché poměřování. Podle něj je rozdíl mezi tím chtít být nejlepší a chtít být výborný. „Když bude primární hodnota být nejlepší, tak to může být jenom jeden. Ovšem když budu chtít být výborný, tak můžeme být výborní všichni,“ říká. Myšička se v rozhovoru dostává i k politice, veřejné debatě a tomu, proč mu vadí, že lidé často nechtějí hledat řešení, ale vyhrát. „Všichni chtějí zvítězit, ale nechtějí najít to nejlepší řešení,“ říká a dodává, že podobné mechanismy vidí nejen u politiků, ale i v běžných vztazích. Zajímá ho eristická dialektika, manipulativní debatní triky i to, jak snadno se místo skutečné diskuze objeví nálepky, urážky a snaha protivníka porazit. „Slovo je čin,“ říká k tomu, že svoboda projevu podle něj neznamená říkat cokoli bez odpovědnosti. V debatě se vrací i k veřejnoprávním médiím, demokracii a otázce, proč se ve společnosti tak málo hledá průnik. „Proč nejsou pořady typu pojďme najít klidné řešení? Nebo co nás spojuje?“ ptá se. Myšička mluví i o meditacích, holotropním dýchání, ale i o umělé inteligenci. Vnímá ji jako mocný nástroj, ale zároveň jako něco, co neumí ochutnat jablko ani prožít okamžik. Právě AI podle něj může lidem připomenout, že člověk není jen soubor informací. „Být člověk je ještě něco jiného,“ dodává. Co je podle něj nenahraditelné? Proč bude živé setkání možná čím dál vzácnější? A dá se o mužství, ženství, politice i duchovních otázkách mluvit bez nálepek a potřeby zvítězit? Pusťte si celý rozhovor.

19. mája 2026

DAVID GRUDL. AI psychóza, agenti v počítači, bezpečnostní průšvih a vypuštěný džin

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Za mě to byla druhá revoluce,“ říká programátor a popularizátor umělé inteligence David Grudl o chvíli, kdy se AI modely naučily nejen odpovídat, ale i „přemýšlet“. Dnes podle něj přichází další zlom: AI agenti, kteří už nejsou jen chatbotem v prohlížeči, ale programem v počítači, který může pracovat se soubory, maily nebo kalendářem. Popisuje, proč u lidí sleduje až „AI psychózu“, kdy najednou zjišťují, co všechno si dokážou udělat sami - a často tak ani nechtějí chodit spát. Nadšení ale okamžitě brzdí varováním. „Důvěra podle mě není dobré slovo. Člověk musí být extrémně opatrný,“ říká a dodává, že se umělá inteligence pořád může „splašit“. AI agent může být podle Grudla nesmírně užitečný, ale právě tím, že má přístup k počítači, souborům nebo e-mailu, se podle něj otevírá i nový bezpečnostní problém - hrozí totiž útoky, při nichž se škodlivá instrukce může schovat třeba v mailu. Grudl tak upozorňuje, že pokud agent „chytne vira“, může být průšvih mnohem vážnější než u starého EXE souboru. Přesto popularizátor umělé inteligence zůstává optimista. Nevěří, že AI nutně vezme všem práci, spíš podle něj změní to, co považujeme za možné. „Džin byl vypuštěn,“ říká k debatě, zda je umělá inteligence jen bublina. I kdyby podle něj některé firmy zkrachovaly, technologie už tu zůstane. A lidem, kteří AI odmítají, vzkazuje, že je to podobné, jako když dneska někdo odmítne používat počítač. Proč jsou AI agenti podle Grudla největší posun od nástupu chatbotů? Kde je hranice mezi užitečným nástrojem a bezpečnostním rizikem? A proč věří, že grafik, programátor ani další profese nemusí zmizet, jen dostanou „inteligentní kladivo“? I to se dozvíte v rozhovoru.

17. mája 2026

JAKUB KALENSKÝ. Užiteční idioti Ruska a informačně negramotný Turek, humor jako zbraň proti dezinformacím

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Když se vysměješ bubákovi, tak se ho bojíš trochu míň,“ říká expert na hybridní hrozby Jakub Kalenský, když vysvětluje, proč je humor podle Ukrajinců jednou z nejúčinnějších zbraní proti ruské propagandě. Podle něj právě zesměšňování podrývá důvěryhodnost informačního agresora a zároveň pomáhá společnosti zvládat strach. „Rusové chtějí být bráni vážně jako velmoc. A nenávidí, když se jim směješ,“ dodává. V rozhovoru popisuje, proč se Rusko nesnaží jen přesvědčovat, ale hlavně vyvolávat chaos, emoce a nedůvěru. „Jim jde o to, aby ta společnost byla pokud možno iracionální, vystrašená a zhysterizovaná,“ říká. Mluví také o tom, proč se podle něj Evropa stále brání pomalu, přestože informační válka probíhá už více než deset let a proč Západ po pádu Sovětského svazu udělal zásadní chybu, když přestal Rusku věnovat pozornost. „V mnoha zemích se rozpustily týmy, které byly specializované na Rusko a na to, co dělají v informačním prostoru,“ říká. Kalenský rozebírá i českou politiku, Tomia Okamuru, Filipa Turka nebo proruské narativy kolem Ukrajiny. „I takový člověk může docela posloužit ruské propagandě. A náhodně,“ říká o politicích, kteří podle něj některé ruské talking pointy šíří, aniž by si to třeba uvědomovali. Zároveň upozorňuje, že problém není jen v jednotlivých politicích, ale i v tom, že český stát podle něj dlouhodobě nedokáže dezinformační kampaně ani pořádně zachytit. „Pokud ani nezachytíš problém, pak nemůžeš dělat vůbec nic dalšího,“ říká. Mluví i o tom, proč podle něj nestačí jen zvyšovat mediální gramotnost nebo bojovat s jednotlivými lživými příspěvky, ale proč je potřeba dělat něco s agresory. A vysvětluje, proč podle něj svoboda slova není bezbřehá a proč demokratické státy musí hledat hranici mezi ochranou svobody a ochranou společnosti před cílenou manipulací. „Spravedlnost má být slepá,“ říká k debatě o tom, jestli trestní řízení nemůže z některých aktérů udělat mučedníky. Jak přesně funguje „praní“ dezinformací? Proč jsou podle Kalenského proruské narativy silnější než jen součet voličů SPD? A proč si myslí, že Evropa stále bojuje „s jednou nebo dvěma rukama svázanýma za zády“? Poslechněte si celý rozhovor.

14. mája 2026